Trans Savoie - Zase tak trochu jiné ježdění

Od naší výpravy na Trans Provence uběhl už nějaký čas a tak s Jendou přemýšlíme, jestli by to nechtělo zase sjet z nějakého delšího kopce. Nápad s Whistlerem alespoň na čas opouštíme a volba padá na Trans Savoie od anglické společnosti Trail Addiction. Je to celkem za rohem a navíc slibují, že na kopec budeme jezdit lanovkama. Po přečtení reportu z jejich loňského závodu Enduro2 to navíc vypadá, že tomu, co dělají, i rozumí.

Přípravy, alespoň fyzické, probíhají v tradičním duchu. Tedy alespoň u mne spíš neprobíhají. Koncem června si vykloubím malíček na levé ruce a do půlky července chodím s dlahou. Na kole jsem za měsíc a půl před odjezdem odhadem tak čtyřikrát. Na kempu u Pepy Dresslera ještě s vykloubeným prstem, v Rychlebkách taky jezdím jenom super flow, protože tam řídítka jakž takž udržím, pak jednou do práce (při tom spadnu a sedřu si půl holeně) a pak projet nové eRBéčko na hodinu v dešti. Týden před odjezdem strávím na vodě, což znamená, že se věnuju víc pivu než kolu. I to je trénink, co se následně hodí. Takže moje příprava spočívala v tom, že jsem si koupil nového Banditu.

Pátého srpna, den našeho odjezdu je tu. Chaoticky naházím pár věcí do tašky, připravím spaní do auta a vyndám přebytečné sedačky. Dojedu si do Kladna pro náhradní patku přehazovačky, do bikestore do Podolí pro blatníček do vidlice, který se mi následně nepovede nasadit, a jedu pro Jendu.

Cesta, až na jednu prekérku, kdy si německej dědek v oktávce myslí, že připojovací pruhy jsou na ozdobu a pošle mi to před Caravellu rozjetou na 130 tak ve čtyřicítce rovnou z nájezdu a já prošlápnu podlahu pod brzdou, uběhne v klidu a v sobotu v poledne dorážíme do Peisey-Nancroix. Ubytování máme až od tří, tak se jdeme podívat do města. No je vidět, že je to tu zimní středisko a v létě tu chcípl pes. Možná i dva. Jediná otevřená hospoda je spíš prodejna lokálních dobrot.

Protože místní pivo je drahé a hnusné, pijeme belgické. To je jenom drahé.

K večeři je pečená kachna. Kdo by to čekal od Angličanů.

Osoby a obsazení (aneb kdo s námi bude jezdit)

Průvodci:
John – doktor z Nového Zélandu, jezdí na půjčené Koně a určitě na něčem jede, energie z něho jenom srší. Když má dvě minuty volna, jezdí okolo nás dokola na kole.

Al – australskej brácha, co přijel do Evropy o týden dřív a přivezl si s sebou manželku (tu před Trans Savoie zase poslal domů) a vlastního Ibise Mojo HD. Poté, co mu bez problémů doputoval z Austrálie do Říma, možná i věřil, že na něm bude jezdit. No italské aerolinky dostály své pověsti a zvládly kolo během letu z Říma do Ženevy ztratit. Kolo nakonec dorazilo místo v sobotu ve čtvrtek večer, takže pět dní jezdil na půjčeném Devinci. Po Italech nezklamali ani Francouzi, kolo bylo v takové smrti, že i můj šest let starý Votec je proti tomu voňavka lehce jetá dívkou.

Hamish – brácha ze Zélandu, jezdí na půjčené Koně.

Roger – bludný Holanďan, který k nám zabloudil omylem. Hned v pondělí od nás zase odbloudí a přidá se k jiné skupince. Má svoje Cube Stereo se 160 mm zdvihu. Na co ho v Holandsku potřebuje, je mi záhadou.

Dorien – průvodce, žije na Reunionu a na průvodcování si odskočil na kontinent. Má Commencala Metu. Červenýho.

Aali – občasný průvodce a majitel celého toho cirkusu, má endurového Yetiho a manželku Serenu, která za náma dorazí na hutu.

My dva:
Borci z ČR s expediční nadváhou, tu tady máme jenom my. (RB Bandit 160, Santa Cruze Tallboy LTC 135)

A pak místní traily. Slovy našich průvodců rocky (s kamínkama), rooty (s kořínkama), exposed (velká díra) napravo, exposed (velká díra) nalevo, corners (zatáčky), swichbacks (vracečky), které mohou být občas tight (utažené).

Seznam stránek článku:

Den první – Tignes, Val d´Isere

Den druhý – Les Arcs, Vallandry

Den třetí – Vallandry, Monchavin

Den čtvrtý – (La) Plá(g)ně

Den pátý – Courchevel a Meribel

Den šestý, poslední – Albertville

Závěr

Den první – Tignes, Val d´Isere

První den začíná chaoticky. Nejdřív nějak nechytíme, že k obědu je bageta. Už skoro sedíme v autě, když se nás Roger ptá, jestli ji máme. Nemáme. Běžíme. Máme. Australský brácha nemá kolo a půl věcí a kdo by si myslel, že sehnat něco takového ve francouzském bikeparku je otázka pár minut, ten by koukal. Nakonec si v Intersportu kupuje boty a batoh a v Tignes půjčuje kolo. Celá tahle anabáze trvá dobré dvě a půl hodiny. Na kolo, tedy vlastně na lanovku, se dostáváme v půl dvanácté. Vyjíždíme lanovkou kus nad 2.700 metrů a mne dochází dech. Chvilku tlačíme do kopce a já si připadám, že tlačím vlak a ne kolo. Prý u toho ani moc dobře nevypadám. Kousek dolů sjedeme bajkparkem a další lanovkou ještě o kus vejš. Dolů zas kousek bajkaparkem. První defekt na půjčeném kole. Navíc nás pár přejede odbočku. Takže zase tlačíme. Následuje sjezd necestou na první trail.

Pěšina zařízlá do svahu, spousta kamení. Odbočka na cestu značenou jako NO MTB. Tam jedeme. Přijedeme do Val d´Isere. Lanovka nahoru a zase šup dolu. Další trail a zase jsme dole. Ale ouha, tady lanovky nejsou. A já vůbec netuším, kde jsme. Někde u řeky. Jedeme pěšinkou nad řekou, která vtéká do přehrady Tignes. Je to nahoru a dolů. Na pár exponovanějších místech je lano na jištění pro feratisty. Dolů k řece to není víc jak 30 metrů, takže jedeme.

Od přehrady pak stoupáme kolem spektakulárních tigneských vodopádů do Tignes. Je to na sluníčku, je to bolavé, je to chodivé. Rychlé pivo a jedeme dál. Chvilku nahoru, pak po vrstevnici a pak zase dolů. Rocky, rooty, exposed. Končíme na hrázi přehrady Tignes. Koukáme dolů. Je hluboká. Hodně hluboká. Tam někam dolů pojedem. Roger se poprvé odděluje. Dnes spíme na kopci na refúží (hutě) a Aali ho velkou část kopce poveze autem. Od hráze sjedeme hravým technickým sjezdem k řece. Tam končí legrace a začíná práce. Dvě hodiny do kopce. Vyjet to musíme, čeká tam večeře. A postel. Večeře je báječná, klobásky jako předkrm, tartuflet (brambory a slanina zapečené se sýrem) a koláč jako zákrm. Není tu elektřina, brzo je tma, tak jdem brzo na kutě.

Den druhý – Les Arcs, Vallandry

Budíček, panoramata, rychlá snídaně a honem na kolo. Dost bylo romantiky, je čas pokračovat.

Sjezd z huty je jedním z největších bonbónků celého výletu. A mně se jede asi nejlíp z celého týdne. Nebojím se, pouštím to. Dolů jedeme snad dvě hodiny. Občas je to i trochu nahoru, ale jenom trochu.

Sjedeme k dolní stanici vláčku do Les Arcs. Chvíle na kafe, pivo, odpočinek. Roger si stěžuje, že po pár pádech ztrácí sebedůvěru. Dorien ho přesvědčuje, že další trail to napraví. Je to černá „La 8“. I když zas až tak černá mi nepřijde, asi to není nejlepší trail na povzbuzení Rogerova sebevědomí. Prý s náma končí, dneska už nejezdí a zítra si vybere vhodnější skupinu. Já na chvíli zapomenu, že neumím skákat, a předvedu parádní kotrmelec do hrabanky. Naštěstí do hrabanky, do kamení a koření by to bylo horší. Takhle jenom vyndávám hlínu z nosu další tři dny.

Zase nahoru, tentokrát nad vláček ještě lanovkou. A zase až dolů. Na začátek i trocha bikeparku. Tentokrát červené traily. Moc rozdílu v těch barvičkách nevidím. Zase moc pěkné, rocky, rooty, switchbacks. Tentokrát ne exposed.

Nahoru, přes Vallandry dolů. Domů. Pivo, lízání si ran, večeře, spát. Ruce začínají bolet.

Den třetí – Vallandry, Monchavin

Snídaně v osm, sraz v devět. Proti Trans Provence je to tu jak život na zámku. Dneska je hnusně. Po dvou dnech azura je zataženo, šedivo. Zatím neprší, ale je to jen otázkou času. Tak rychle vyrážíme užít si sucha.

Kolo australskýho bráchy, hlavně to zadní, je po smrti, takže jedeme nad plán zase až dolů k vláčku. Tam má mít půjčovna vraků pobočku a má slíbené nové zadní kolo. Prý se všema drátama. Na dlouho to nebude. Lanovkou nahoru a pak spadnout z dvou a půl tisíce do osmi set metrů.

Oprava trvá přes hodinu, ujedou nám dva vlaky. Máme čas na kafe, pivo, odpočinek. Víc jak hodinu. Pak vláčkem, lanovkou a zpátky do Vallandry. Cestou dolů přetrhne australskej brácha lanko přehazovačky, Jenda řetěz a já poprvé měním destičky na zadním kole. Vydržely dva a půl dne.

Při další cestě lanovkou se spouští déšť. Neprší sice nijak moc, ale to stačí, aby se udělalo bláto a kameny a kořeny začaly klouzat. Dolů sjedeme jak na tobogánu.

Pak gondolou na druhou stranu. V gondole si otvíráme pivo. Dorien o tom vypráví ještě u večeře, a to ta bude až za nějakých šest hodin.

Rychlý sjezd dolů a dvěma lanovkama nahoru.

Nejdřív trochu na morál projdeme skrz stádo krav. Následuje asi nejtechničtější sjezd celého týdne. Kopec je prudší než obvykle, vracečky utaženější. Samozřejmě je to rocky a rooty. A mokré rocky a rooty pekelně kloužou. Bez mučení se přiznám, bez šlápnutí to nebylo. Nevím, co to bylo za kouzlo, ale vyjedeme zpátky na naší straně údolí.

K večeři se dneska sešel čočkový salát a nějaký eintopf z cizrny a fazolí. O zábavu v noci bude postaráno. A pivo a pivo a pivo a spát.

Den čtvrtý – (La) Plá(g)ně

Středa je zajímavý den z několika důvodů. Jednak mají průvodci a další personál volno, takže snídani si bereme způsobem, co dům dal, a k obědu nedostáváme bagetu. Místo Doriena s námi jede Aali. Sraz je až v jedenáct. Vyjedeme od baráku do Vallardy místní kabinkovou lanovkou. Je poměrně vzdušná, ale lepší než těch 300 výškových metrů šlapat to rozhodně je.

Pak zase gondola přes údolí, dvě lanovky nahoru pod horu a 20 minut šlapání do kopce. Následuje „White line“. Trail. Jmenuje se podlé toho, že vršek se jede v bílých šutrech. Volných. Chvilku malých, chvilku větších a pak největších. Sem tam switchbacky. Pak vjedeme do lesa. A zase switchbacky. Celé je to technické a moc pěkné. Rozhodně lepší z toho, co jsme jeli. A to bylo všechno dobré.

Pod kopcem následuje tak půl hodinová pasáž „apendown“. Přeloženo do češtiny je to 25 minut up a 5 po rovině. A jsme na Pláních. Vyjedeme výtahem z jednoho parkoviště na druhé. Tak 20 výškových metrů. Asi by to bylo rychlejší objet, ale takhle aspoň způsobíme šok několika turistům, co na ně z výtahu vypadneme. Oběd je dneska v hospodě. Dáváme si 72 hodin vařené hovězí se špagetama. No vařit ho míň, asi bych ho nerozžvýkal. Holt „haute cuisine“. Pak nasedáme do lanovky a jedeme nekonečnou dobu nahoru. A jsme zase ve 2.700 metrech, naštěstí to tady výš nejde. Je tu 5 stupňů, myslím si, že je to zima. Zítra ráno už budu vědět, že je to vlastně dost teplo. Následuje trail po hřebeni. Takovém, co je exposed napravo i nalevo. Efektní to je, hlavně na focení.

Pak trail končí a jedeme dolů spíš necestou než cestou. Pak chvíli výjezd a následuje sjezd. Úžasný, parádní, nejlepší. Popsal bych ho jako rocky, rooty, exposed se spoustou swichbacks. Prostě všechno, co má správný trail mít.

Končí trail, končí zábava. A začíná poprava. Následuje stoupání na refúži, kde spíme dneska. Dlouhé. Bolavé. Ke konci i chvíli tlačím. Za dvě hodiny jsem nahoře a jsem rád, že si můžu sednout. Až do dnešního odpoledne mne bolely víc ruce než nohy. Teď už mne bolí všechno. Ale to má bolet.

Huta je to tentokrát modernější. S elektřinou a dokonce i se záchodem. K večeři nám udělají mrkvovou polévku, klobásu s těstovinami zapečenými se sýrem. A pak máme na výběr z 5 druhů moučníku. Slovy z pěti. Na kopci. Ve dvou a půl tisících metrech. Padne pár piv, sedí s námi Aali i s manželkou Serenou. Bavíme se i o Trans Provence, prý začínali s Ashem (organizátor „konkurenčního“ podniku) spolu, neshodli se ale, který region je lepší. Tak si dělají každý svoje a po svém. A dělají to oba moc dobře a my máme aspoň na výběr. Po spoustě piv jdeme spát.

Den pátý – Courchevel a Meribel

Ráno sejdeme na snídani a za oknem vidíme lidi v čepicích a bundách. Mrzne. Ale je modro a svítí sluníčko, tak se snad oteplí.

Rychle snídáme, měníme destičky (já tentokrát jenom přední, ty vydržely celé čtyři dny) a pouštíme se z kopce. Poměrně mírného. Na tenhle trail jsme koukali celou dobu během včerejšího výjezdu. Je to kozí stezka vyšlapaná v trávě, zařízlá do svahu. Široká lehce víc než pedály, hluboká tak deset centimetrů. Občas dvacet. Škrtneš pedálem nebo kolem a letíš. Naštěstí nelítáme. Pak chvíli lesem, po asfaltu do kopce a pak sjezd do Courchevelu. Asi se budu opakovat, ale úžasný, parádní, nejlepší. Popsal bych ho jako rocky, rooty, exposed se spoustou swichbacks.

Končíme u rybníčku, na kterém se děti učí lyžovat. Dáváme si kafe, pivo (ne povinně každý všechno…). Čekáme na Doriena, který zase střídá Aaliho.

V Meribelu nás pouští do hospody a nechají nás k jejich pivu sníst vlastní bagety k obědu. Z Meribelu pak zase jedeme dvěma lanovkama na kopec. Na Tugnetu. Jenda poznává, že tu zamlada lyžoval. Kousek dalším bikeparkem dolů. Pak cestou necestou „apendown“. Trpím, bolí mne nohy. A vlastně celý tělo. Dolů pak máme na spravení chuti dva přírodní traily. Jeden černej, druhej červenej. Rozdíl v obtížnosti mezi nimi moc nevidím. Ale ježdění je to moc pěkný. A prý se máme těšit na zítra. To má být nejlepší den. To nejlepší nakonec.

Večer měním zadní destičky (zase po dvou a půl dnech).

K večeři klobása, zelenina, pivo, pivo, pivo. A pak jsme rádi, že už je tma a můžeme jít spát.

Den šestý, poslední – Albertville

Poslední den je úplně jiný než ostatní. Jedeme na kopec, na kterém zapomněli postavit lanovky. Na kopec budeme muset jezdit na kole. Teda kecám. Autem.

Z dálnice odbočujeme na velkou a malou couru (Grande a Petit Coeur), pak jedeme směr běžkařské středisko Náves. Pak už silnice žádný směr nemá. Jenom do kopce. Kvalita silnice se blíží D1 před rekonstrukcí a vajíčka od snídaně mi začínají vyčítat, že jsem je vzal na výlet autem.

Následuje odhadem desetiminutový výšlap po šotolině a pak už jen pád do údolí. Odhadem o 1.200 výškových metrů dolů. Trail je jak jinak než rocky, rooty, občas switchback, občas exposed. Australskej brácha má svoje kolo. Po týdnu bloudění po Evropě mu dorazilo na místo určení. No že by mu to nějak pomohlo, se říct nedá. Padá. Jenom já, kterej jezdím daleko vzadu, ho vidím se vyndat dvakrát. Prostě se toho nebojí a tak je to také v pořádku. Já se trochu bojím. Ale utěšuju se tím, že až mi bude padesát, tak už se taky ničeho bát nebudu.

Takovéto kopce jedeme dnes 4. Jeden lepší než druhý. Fakt krásné ježdění.

Poslední sjezd je trochu divočina. Cesta není moc používaná, a tak je tam listí občas po náby. A co je pod ním, je vždycky překvapení. Bum bum bác a jsme dole.

Závěr

Na závěr je tu grilovačka, ťukačka pivama, pivo, pivo, pivo a spát. Zítra nás čeká cesta domů A to je smutné. Nejen proto, že je dlouhá a jediné zpestření je zjištění, že ve Švýcarsku říděj auta jenom buchty. Frajeři asi sedí doma a čučí na olympiádu.

Trans Savoie byl prostě týden parádního ježdění.

Srovnávat s Trans Provence nechci a nebudu. Jedno má možná lepší obědy, druhé večeře. Obojí se musí zažít.

Pořád zůstává otevřená otázka: Co za rok?