Enduro race Morávka

Jak Jenda psal, s reporty se roztrhl report, a tak ani já nemůžu zůstat pozadu. Jen na rozdíl od ostatních využívám toho, že začalo pršet a tudíž se nic jiného dělat nedá. V horku se dalo aspoň koupat. Původně Morávka v mých plánech nebyla, ale ve čtvrtek ráno se ozval Jenda, hlavní organizátor Pekáčovo berounské illegal (to je teď moderní) 24h, že na něj bude buď moc horko nebo moc pršet, a že se mu prostě nechce. A protože jediným smyslem účasti nás ostatních bylo mu udělat radost a nenechat ho tam kroužit samotného, tak jsme to jeden po druhém odpískali taky. A nastala otázka, co s blížícím se víkendem. Pondělní schůzka v Brně a příjemné vzpomínky na jarní bike camp na Malé Morávce rozhodly, jede se závodit na další díl Enduro série Kola pro život.

Cesta tam byla strašná jako obvykle. Je to prostě daleko, silnice jsou strašné a Poláci vracející se z práce v Německu na víkend domů nebezpeční bohužel nejen sami sobě. Ubytovali v hotelu Neptun, stavbě (a nejen stavbě) to poplatné době svého vzniku. Po chvíli přemlouvání nám dokonce dali pokoj s manželskou postelí, do kterého se nám při použití trochy násilí povedlo nacpat i Vojtovo postýlku. Nic jiného už se tam ale nevešlo, ale to vlastně ani nebylo potřeba.

V sobotu dopoledne se jedeme podívat na zázemí závodu do bikeparku Kopřivná. Už je tu spousta závoďáků, občas i nějaká známá tvář. Dávám si jedno ranní pivo, hraju si s Vojtou a pozoruju cvrkot okolo sebe. Pak hurá na oběd, Terka si dává parádní borůvkový knedlíky, já hnusný žebírka, ničí nás příšerná obsluha. Jsou milí, ale to nestačí. Prostě nezvládají. Všude okolo jsou tu tenhle víkend borůvkové hody, i když já za následující dva dny v lese nepotkal jedinou borůvku. Nebo možná právě proto. Sehnat cokoliv neborůvkového a slaného k jídlu tu vůbec není jednoduché. Odpoledne si vyrážím najíždět trasu závodu, Terka s Vojtou jdou do bazénu. Zima a déšť na severní Moravu ještě nedorazily, tak je to to nejlepší, co se dá dělat.

Jelikož jsem tu byl na bike kempu na jaře, myslím si, že mne nemůže nic překvapit. Aspoň na dvou erzetách, které jsou pod lanovkou. RZ1 po „Fun trailu“, RZ4 po „Spicy“. Z tohoto bláznivého snění mě vyvádí hned začátek jedničky. Chvilka po trailu a hned se mizí cestou necestou do lesa. Ztrácí to flow a musí se šlapat. A je to dlouhé, strašně dlouhé. Několikrát se vrátíme na trail a zase zmizíme v lese. Dojíždím k lanovce, nohy mne pálí, ruce bolí. A to jsem jel jak na výlet. Z těch vložených pasáží jsem poměrně rozpačitej, nevím co si o tom mám myslet. Napodruhé už se mi to líbí víc. Tak zkouším čtvrtou RZ. Ta až po wallride vede Spicy trailu, pak ale místo na lavice mizí v lese. Pak následuje dlouhá lesní pasáž, na trail se vracíme až při křížení s cestou, následuje dvoják, který poctivě objíždím, pár klopenek, dropík z kládiček a zas pár klopenek do cíle. Zas je to dlouhé, i když ne tak jak jednička, a v lesní pasáži je pár zatáček, kde téměř zastavím a rozjíždím se z nuly. Teď si dám ještě jednou čtyřku, jedničku a zase čtyřku, bez viditelného zlepšení. Při registraci potkávám Janu a Kačku, známé z jarního bike kempu. Poslední jízdu v parku po Spicy si dávám s Lukášem a jeho partičkou z Rychleb. Vyrazím první, ale ještě před odbočením do lesa si dám pauzu a zapojím se na konec vláčku. Mám je furt před sebou na dohled, což mi dělá radost.

Pak se vydám zkoumat druhou RZ, která je na opačné straně kopce. Od lanovky chvíli sjíždím dolů, pak jedu po vrstevnicové lesní cestě a přemýšlím, co to má znamenat. Pak je najednou šipka doleva do kopce, a pak zas doleva do ještě většího kopce. Sesedám a jdu. Možná 500 metrů, možná kilometr. Říkám si, že ke cti místních pořadatelů slouží, že erzeta začíná až na kopci. Na Trilogy by ji Véna začal určitě už výrazně dřív, páč je škoda nevyužít takový pěkný kamenitý singl. Druhá RZ je pěkný downhill lesem, co chvíli uhýbající z lesní cesty mezi pařezy, kořeny a kamení. Třetí RZ je pak na protějším hřebeni, bez možnosti lanovky. Vypouštím ji. Pojedu ji na oči, což je prej to správný enduro, psali to na internetu. Vracím se k hotelu a vyrážíme na večeři. Po večeři mám prolog, specialitu místního závodu, tak si dávám „lehký“ kančí gulášek s knedlíkem a dvě piva. Prolog je klikatice natažená po sjezdovce. Měsíc nepršelo, vše je pokryto silnou vrstvou prachu a tak to dost klouže. Jednou si to zkusím na nečisto, a jde se na start. Ve druhé zatáčce kloužu, ale pomáhám si nohou, nepadám a téměř nic neztrácím. V dalších zatáčkách už jsem opatrnější a na čase je to znát. Minidrop z prkýnek, chvilka šlapání po rovině, dvě klopenky do cíle a po minutě a osmi vteřinách je hotovo.

Naostro se začíná v neděli ráno. No ráno. Na rozdíl od prologu startují hobiti až nakonec, takže skoro v poledne. Začíná se výjezdem k horní stanici lanovky, nejdřív po Family trailu, což je singl stoupající lesem, a pak po lesní šotolince. Na startu 1. RZ jsou za mnou naskládaní dva kluci, co vypadají rychle. Jedu co to dá, aspoň chvíli. Ale je to dlouhý. Musím si sednout do sedla a odpočinout, zvedám se a drtím to a zase sedám a odpočívám. Odhad, že kluci za mnou budou rychlí, se ukázal jako správný, v cíli zjišťuju, že mne oba dva téměř dojedou. To znamená, že jeden mi dává půl minuty a druhý skoro jednu celou. Večer při pohledu na výsledky mne může utěšit, že to nebyli žádní nazdárci. Jeden z nich vyhrál a druhý byl pohodlně v první desítce. Ale pro začátek nic moc. Funím a oddechuju, leju si studenou vodu na hlavu a trochu se občerstvuju. Opět nahoru, opět po Family trailu, pak pěšky. Na druhou rychlostní zkoušku stojíme poměrně dlouhou frontu. Snad čtvrt hodiny... To samé se bude opakovat i u třetí. Asi jsme moc rychlí do kopce. Po startu je kus jenom mírně z kopce po širší cestě, tak šlapu, co to dá. Pak odbočky do lesa. Kořeny, pařezy, kameny. Hlavně nic z toho netrefit. Na startu se kluci baví o brutálním přescesťáku. Při včerejším najíždění jsem ho asi přehlídl. Teď si ho všimnu. Vypadá to jako pár volně naskládaných kamenů jako odpal, metr hluboká díra na cestu a přistání na druhé straně v lese, za půl metru vysokou hranou. V bezpečné vzdálenosti ho objíždím. To je jinej level, to pro mne už asi nikdy nebude. Pocit je v celku dobrý, jedu plynule, žádné velké brždění vyžadující rozjíždění z nulové rychlosti. I když samozřejmě rezervy jsou značné. Jak fyzické, tak v technice a čtení trati před sebou. Prostoru pro zlepšení je prostě habaděj. Zase je to dlouhé. Zase dojíždím úplně kyselý a dlouze funím.

Kopec na „trojku“ má být za trest. Brutální stoupání po asfaltu. Tak ve čtvrtině kopce je hospoda a před hospodou Terka s Vojtou. Jak se sem probůh s tou kárkou dostala? Už tady spousta endůristů tlačí a ti zbylí jedou s vypjetím všech sil. Aspoň ti z mého okolí. Napiju se nealko borůvkového mojita a razím dál. Jedu, i když to má do plynulého pohybu dost daleko. Těsně před příjezdem na start třetí RZ mne předjíždí dva mladí kluci na XC kolech (29“ karbonové hardtaily) s XC postavama. Dohromady jim je určitě míň než mně a váží stejně jak já. Taky oba dohromady. A zase čekáme na start. Včera jsem tu nebyl, nevím co mne čeká, a tak poslouchám skazky kolem sebe. Má tam být jeden skok, kde se musí doskočit daleko. Jinak je v cestě pařez. Cestou pak zjišťuju, že se dá objet. Objedu ho. RZ je pěkná, chvilky šlapání, místy i do mírného kopce, střídají prudké padáky a zatáčky kolem stromů z kopce. Dole pak je to zase palba po sjezdovce, kde jsou vytyčené zatáčky, ne nepodobné prologu. Zas to klouže. V jednom místě značení mizí a já s hrůzou zjišťuju, že je pár metrů přede mnou díra. Půl metru hluboká a půl metru široká. Přes celou šířku sjezdovky. Je na ní sice můstek, ale rozhodně ne ve směru, kterým se řítím. Brzdím. Zvládám to, oddechuju, dupu ze všech sil do cíle. Nakonec je z toho nejlepší dílčí výsledek, 36. místo v RZ. V cíli čeká a fotí Terka, zdravím se s ní, nakládáme Vojtu do kárky a společně jedeme kousek pod stoupání na 4. RZ, pro mne dnes poslední. Oni pak jedou nejkratší a nejrovnější cestou do cíle, já stoupám nahoru. Cestou na kopec potkávám Janu s Tomášem. Te se ptá, co je s Jendou. Tak říkám popravdě, že se mu nechtělo. Jedou race a už míří na 5. poslední RZ. Tu mi hobiti nemáme. Jana nakonec vyhrává v holkách Race kategorii, gratulace.

Poslední RZ z velké části kopíruje trail Spicy z bikeparku. Jel jsem ji už mnohokrát, nemůže mne nic překvapit. A nebo jo? Start z rampy, chvíli palba lesem, kameny, klopneka, lavice. Na té skáču a letím... Další lavice se objíždí, za ní je klopenka. Nájezd nemám ideální. Opírám se do ní asi víc než bych měl. Prach klouže a hrne mne ven ze zatáčky. Padám. Zvedám se z prachu a kontroluju škody. Asi mám odřenej hrudní. A určitě předloktí. Zbytek pobraly chrániče. Kolo je OK. Zvedám ho, nasedám. Jedu, ale jsem trochu mimo. Nedaří se mi našlápnout. Schody před wallrajdem dávám „no control“ stylem. Chvíli po nájezdu do lesa se trochu srovnávám, spoustu zatáček projíždím pocitově líp než při trénincích včera, plynuleji. Dvoják objíždím, drop skáču, posledních pár klopenek a už jsem v cíli.

Dám si pivo, omeju se od prachu, podívám se na vyhlášení, pozdravím pár známých a hurá na oběd. Přece jen už jsou čtyři hodiny. Oběd v penzionu Horník je parádní, Vojta je tam za hvězdu a já si můžu v klidu dát pivo i dvě, protože do Brna jedem až zítra ráno. I když to kvůli výsledkům neděláme, report si zaslouží aspoň krátké shrnutí, 44. místo ze 77. závodníků (vč. jedenácti holek), kteří se dostali do cíle. Celkem jsem na měřených úsecích strávil lehce přes devatenáct a půl minuty, což je tři minuty za nejlepším. Lukáš nedojel, na začátku 5. RZ proříznul plášť a dolu to hrnul lanovkou. To má z toho, že se hrne do Race. Jet hobity, je asi půl minuty přede mnou. Bylo to pěkné, bylo to fajn. Teď hurá si pořádně zajezdit do vysokých kopců do Švýcarska, na konci prázdnin čeká Most.