Enduro Rally Most – tak trochu jiné enduro

Týden se s týdnem sešel a já zas píšu report. Byl to třetí víkend za sebou, kdy jsem trajdal někde s kolem. Mám toho dost, naštěstí teď nikam nejedu. Možná s Matějem na přípravkový fotbalový match a určitě k Jendovi na oslavu Nikčiných narozenin. Ale k tomu, co bylo. Do Mostu jsme dlouhé roky jezdili závodit coby maratónci, místní Extrem Bike je vyhlášený krásnou a technicky náročnou tratí, proč tak nevyzkoušet místní enduro. Zejména když se jede na stejných kopcích, na Resslu a na Širáku. Na Hněvín už se nejede, naštěstí. Také zázemí závodu na koupališti je lákavé, rosničky hlásí tropy.

V sobotu po obědě vyrážíme směr Most. U koupaliště parkujeme snad na posledním volném místě. Terka s Vojtou se jdou cachtat, já jdu najíždět. Nad koupalištěm trochu tápu a bloudím, ale najdu se a už stoupám. RZ 1 a 8 pro začátek vynechávám, nechám si je nakonec. Obě začínají kousek od sebe, vedou na koupaliště, tak je na ně času dost. Mířím tedy rovnou na dvojku. Mezi trojkou a čtyřkou nejspíš někdo poškádlil pořadatele a změnil značení, takže zabloudím a vyjedu zpátky kousek od startu RZ 1 a 8. No co, čtyřku až sedmičku pojedu na oči. Zkusím jedničku, na startu sedí kluk s rukou na šátku a varuje mne před „race“ variantou, prý to na ní dost padá. Já jedu „hobby“, ta je prý pro děcka. Nakonec je tam „jenom“ jedna záludná vracečka, kterou zkouším asi pětkrát a ani jednou úspěšně. Když šlapu na start osmičky, koukám, jak na si na stejném místě lamou zuby ostatní. Naštěstí jenom obrazně. Na trati osmičky je jedno zaznamenáníhodné místo. Dva skoky přes cestu těsně za sebou, druhý s dopadem těsně před klopenku. A u nich stojí partička okolo Andrey Drengubákové, vedoucí holky ženské části enduro série, a dlouze diskutuje. Tak se zapojím a koukám s nima na projíždějící. První to skočí pěkně, druhý taky, třetí je krátký jak na prvním skoku, což by až tak nevadilo, tak i na druhém, což ho posílá z kola ven do stromečků. Při tom slušně zohýbá zadní ráfek a vyrazí zadní kolo z patek rámu. Další dva zase dopad přeletí, takže následně přeskočí i hranu klopenky a pokračují rovně do lesa. Ti to aspoň ustojí. No asi to objedu. Když už je zevlování u skoků na mne dost dlouhé, sjedu dolu a jedu ještě jednou zkusit vracečku na první RZ. No ještě opět asi pětkrát, pokaždé neúspěšně. A hurá do bazénu. Je teplo a tak se to hodí. Večer pak nepotěším kamarády z nedaleké NDR, když místo piva s nima a nocování v race kempu dávám přednost návštěvě Terky rodičů. Do Litoměřic je to, co by kamenem dohodil. A zbytek autem dojel.

Jestli bylo v sobotu teplo, tak v neděli jsou opravdické tropy, hodně přes třicet stupňů. Příjemné počasí na projížďku na kole. Po kopcích pokrytých prachem z okolních povrchových hnědouhelných dolů.

Startuje se v 10 z koupaliště, odjíždí se jednotlivě po půl minutách, hobiti klasicky na konci. Limit na závod má být 3 hodiny, začínat má v momentě odjezdu z koupaliště. To je i bez jakéhokoliv prodlení na startu jednotlivých erzet dost ambiciózní. Výjezdy tady mají okolo 100 výškových metrů, nejsou to tedy nejdelší stoupaní. Ale místňáci připravující pro nás tento závod se nás rozhodli nás neochudit ani o technické pasáže ve výjezdech, zadarmo to rozhodně nebude. Naopak, bude to bolet. Ale to má bolet.

Při příjezdu ke startu první RZ zjišťuju, že ještě zdaleka neodstartovali všichni z kategorie Race. Buď sbohem tříhodinový časový limite. Jak jsem již zmínil výše, začátek 1. RZ ve verzi pro kategorie Race je krapet obtížnější, a tak pořadatelé asi nechtějí pouštět na trať závodníky, aniž by posbírali padlé ridery startující před nimi. Ale i my v hobby startujeme po minutě. No zkrátím to, na start první erzety čekám téměř hodinu. Aspoň je to ve stínu. První RZ pro hobití část startovního pole vede z velké části po „Moiře“, slavném to sjezdu místního maratonu. Velbloud na začátku, pak kamenitá pěšinka, několik vraceček se schody. Pak včera pilovaná zatáčka, oproti včerejšku ještě víc rozbitá a zaprášená, opět ne bez šlápnutí, lávka nebo dvě, pár hupíků a cíl. Závistivě koukám na koupáky a pokračuju v krasojízdě zpátky na kopec.

V průběhu dvojky si říkám, proč si to vlastně najíždím, když si to druhý den stejně nepamatuju. Dvojka je na začátku chvíli o šlapání, pak sešup skoro kolmo dolů, s potřebou promotat (ale nikoliv omotat) se kolem spousty stromů, to vše v několikacentimetrové vrstvě prachu. Je to jako na sáních. I když vím, že na přední brzdu bych šahat neměl, její použití mne snad dvakrát posílá mimo trať. Bez pádu. Ale s pořádným dopadem na výsledný čas. Při najíždění se mi dvojka líbila hodně, v závodě tak nadšený nejsem. Asi spíš z vlastního výkonu než z trasy. Navíc tato rychlostní zkouška končí na hraně uhelného dolu, pod jižním svahem kopce, nikde není kousek stínu. Ideální místo, kde si lze vychutnat dnešní krásné počasí.

Z najíždění trojky si pamatuju zejména traverz lesem. Ve svahu, bez náznaku pěšiny, přes balvany a kořeny, slibující cokoliv jen ne plynulé svezení. Při najíždění jsem se na něm dost natrápil. Teď se mi vcelku daří. Následuje opět „kolmo dolů mezi stromy“ sekce a pak najíždíme na trail známý mi z maratonu. Není to dnes poprvé a ani naposledy. Je to hodně o šlapání z mírného kopce, pár skoků přes klády, občas s připravenými nájezdy, asi dvě poměrně úzké, ale krátké lávky, a nakonec parádní stojka. Na tu ze včera připravený jsem, tak dávám malou pilu a nějak ji vykvedlám. V cíli se nám chvíli nedaří sejmout čip a tak ztrácím odhadem nějakých osm možná deset sekund. No, nepřipraví mne to ani o celkové prvenství, ani o vítězství v erzetě, tak to neřeším. Transfer na čtyřku je milosrdný sklonem cesty, délkou už tolik ne. Ze čtvrté RZ si pamatuju kamenitý hřebínek, jeden poměrně prudký výjezd, dojezd až na louce pod kopcem. Asi je trochu slabší než ostatní.

Pátá erzeta je zpočátku podobná čtvrté, zase hodně o šlapání, končí několik set metrů dlouhým singlíkem v břízkách po rovině. Au to je to dlouhé, au to to bolí. Já vím, to má bolet.

Následuje nejdelší transfer, přesunujeme se z Resslu na Širák. Transfer začíná po hraně mosteckého Hungároringu. Tenhle víkend se tu konají závody Evropského mistrovství tahačů. Prý tam bylo 97 tisíc diváků. Platících. To na nás jich bylo o něco míň. Jestli vůbec někdo. Mohli mít o jednoho neplatícího navíc, ale když zrovna jedu kolem, mají přestávku. Jenom nad autodromem předvádí novodobý Petr Jirmus vývrtky a piruety. Ale nahoru koukat nemůžu, pokud se nechci rozbít při transferu, tak z toho nic nemám. Následuje krátký průjezd kolem vodní nádrže Matilda. A stánek s občerstvením. Mám docela hlad, ale z nabídky smažených dobrot mne nic neoslovuje. Tak si dávám malinovýho nanuka a zapíjím to malinovým nepivem. Fakt. Stárnu nebo co se to se mnou děje? Pak chvíle kvedlání pedálem v brutálním stoupání po asfaltu a je tu oficiální občerstvovačka od pořadatelů. Dávám pár kousků úžasného slaného koláče, dva nebo tři pohárky koly a jedu dál. Teda jdu dál.

Šestá a sedmá RZ startují ze stejného místa. Takže potkávám i lidi, kteří jedou tak 20 minut přede mnou. Říkají, že šestka je peklo. A nelžou. Je to opět trail mi z velké části známý z maratonu. Ale tam to jedu celé svým tempem „dojet a přežít“. Tady bych to měl napálit. Je to proklatě šlapavý. Pocitově buď dupu po rovině nebo do kopce. Z kopce je to jenom ve vracečkách, a ty jsou tak zavřené, že tam se stejně pokaždý zastavím. Při transferu zpátky na start sedmičky mne překvapí, jak moc jedeme do kopce. Když to „vůbec z kopce nebylo“.

Sedmička je jiný kafe. Ze začátku malinko šlapavé, ale pak to má flow. Naštěstí ne to „flow“ do kopce, co ho popisuju v reportu o Švýcarsku. Klopené vracečky, do nichž není potřeba brzdit, nebo aspoň ne moc. Sem tam skok. Líbí se mi to. A bude se mi to líbit ještě víc, až se nebudu bát skákat. Teď skáču jenom něco. Dost toho objíždím. Poslední skok skáču. Dopadá se do deseticentimetrové vrstvy prachu. Jako do peřinky. Ale od začátku erzety cítím, že už toho mám dost.

Poslední transfer znamená zas přejezd mezi kopcema, vracíme se na Ressl. Jedeme na sluníčku, potím se jak prase na rožni. Jedeme kolem vstupu na autodrom. Fakt je tam hodně lidí. Pak jedeme kolem „našeho“ koupaliště, jedu kolem auta. Strkám do batohu plavky, na ten jeden kopec už je odvezu, beru si suché rukavice. Komfort roste geometrickou řadou. Suchou helmu bohužel nemám, mám trochu strach, že jsem propotil i ten polystyren. Brejle jsem zas naopak mohl nechat v autě. Tečou mi přes ně litry potu a už nemám nic suchého do čeho si je utírat. Tak na kopci putujou do batohu. Ale pozoruju zajímavou věc. Zatímco v erzetě mi tělo fungovalo v nějakém úsporném módu, se únavou zapnutým omezovačem, do kopce se mi jede v pohodě. Pravda, neženu se, kecám s ostatníma enduristama, zastavím se u auta, ale jede se mi výrazně líp než dolů.

Jakmile odstartuju do osmé RZ, zase se zapíná omezovač výkonu. Takže kde je potřeba dupat, nedupu, ale zvolna šlapu. Naštěstí je to docela sjezdové, takže toho dupání tam zas tolik není. Ještěže jsem se včera půl hodiny okukoval, jak zdolat ony dva skoky za sebou. Za přihlížení několika po krvi dychtících diváků je chladnokrevně objíždím. Pak pár menších skoků skáču. Poslední šlapavá pasáž je za mnou. Cíl se blíží, cíl je tu.

Pivo, teď už dovopravdický, ve mně zasyčí, házím na sebe plavky a sebe do bazénu. Tam se chladím několik dlouhých minut. A čekám na své německé kamarády. Rád bych si s nima dal ještě další pivo, ale vzhledem k akci na motodromu je dohled nad dopravním provozem vyšší než kdy jindy a kde jinde. Tak nebudu riskovat. Přebírám srpnový vánoční dárek pro Voteca, nová originální ložiska, což k Jendovo velké radosti prodlouží jeho životnost možná i o dvě další sezony, sedám do auta a jedu pro zbytek rodiny do Litoměřic. Cestou se ještě zastavím ve vinařství v Chrámcích a nakoupím burčáku a vína, co se do Caravelly vejde. Sice si namlouvám, že to kvůli výsledkům nedělám, ale když už jsou to závody, tak trocha statistiky. Na osmi RZ jsem strávil bezmála 24 minut, což je o sedm víc než Michal Prokop a o pět než nejrychlejší hobit. V hobby kategorii to dalo 34. místo z 53 borců, co to dojeli.

Do auta jsem sedal s hubou roztaženou od ucha k uchu, byl to povedený den a krásný závod.

Nakonec ještě poděkování serveru www.bikeandride.cz, od kterého jsem si půjčil fotku Arnieho a jeho grupy. Klobouk až na zem před mladými pány a jejich doprovodem.