Bikechallange

Zdar všichni,

tak jsem zpátky a přežil jsem to. A inspirován „bestsellerem Jak jsem jel krále Šumavy“ a race reporty na http://new.mtbs.cz jsem se rozhodl prospamovat tímhle e-maillem pár svých kamarádů a známých. Nikoho jiného to stejně nezajímá, a když to dám na internet (i kdybych věděl jak;-), tak to nikdo číst nebude. Napsat to musím, dokud jsem plnej dojmů. Pak už by z toho nebylo nic …

Takže jak se to stalo. Někdy loni na podzim jsem se doslechl o tom, že se Bikechallenge koná. Kdo neví, o co jde, ať se podívá na www.bikechallenge.cz. Tak jsem dal vědět několika kamarádům a tři (Dan, Milan a Vlasta) z nich se chytili. Když už i já jsem měl pochybnosti o smysluplnosti celé akce, ozval se na konci února Dan a říká: „Hele, je nejvyšší čas zaplatit startovný, dokud je „zalevno“. A už nebylo cesty zpět. Jak se blížil čas, začali se rýsovat naše ambice. Já jsem si chtěl užít dovolenou (pod heslem „Zážitky nemusej být dobrý, hlavně když jsou intenzivní“). Dan tvrdil, že jedeme závodit. Z toho ho vyléčil až náš zájezd do Úpice na maratónek Apache Jestřebí hory, kde jsme bojovali o přežití. A ambice Milana s Vlasťourem byly si myslím od začátku přežít;-)

Když nastal den D, vyrazili jsem do místa startu, polského lázeňského města Duszniky Zdroj. První den byla na pořadu registrace a následoval prolog. Hned jak jsme zaparkovali na parkovišti, všiml si Aleš Procházka (pořadatel ŠELA maratonu – na příští rok jsme mu přislíbili účast) nápisů „Judo Sokol Vršovice“ na našich taškách, vyfotil si nás (a fotku vystavil na již výše zmíněném MTBS) a ptal se, jestli jsme nezabloudili;-) Nespletli. Zaregistrovali se a vyrazili se připravit na prolog. Připravovali jsme se poctivě, dali jsme po jednom Piastu a Okocimu (místní píva), seznámili se s kluky z Margl biku, kteří už měli prolog za sebou a taky ochutnávali, a šli se rozjezdit k místu startu. U místa startu nás zaujala dřevěná dráha pro dětská autíčka, tak jsme si na ni zahráli na babu. Koho by to napadlo, že mokrý dřevo klouže. Prolog jsme zajeli na 174. (já a Dan) a 179. místě (Milan s Vlasťourem), ochutnali ještě Kasztelana a Zywiec, a myslím, že jsme byli vidět.

Po pasta party, ze které jsme utekli na pivo, páč fronta na nudle s jablkama a rýži s borůvkami byla nad naše síly, následovala noc plná vášní ve třídě s dalšími 30 bikery. No plné vášní bylo spíš ráno, kdy si někteří spolubydlící v půl šesté potřebovali přerovnat věci zabalené do mikrokreténových pytlíků. Při tom se spát fakt nedá. Pak snídaně a hurá na start první etapy. Podle itineráře to mělo být 82 km a necelých devatenáctset metrů nastoupat. Nakonec nám pořadatelé asi chtěli vykompenzovat pivo, kterého nebylo kolik vypiju, a tak nám přidali 4 km a 400 výškových metrů. No prostě první etapa byla z toho náročnějšího, co jsem jel. Jsem si vůbec nedovedl představit, že mám druhý den sednout zase na kolo. Šest hodin na kole, pořád nahoru a dolů, výjezdy náročné, sjezdy nic moc. Nejhorší pasáže? Nejprve asi 10 km dlouhý výjezd po kamenité cestě. Prdel jsem měl vyklepanou i na fullu, Dvořkova slova o tom, co zažíval na hardtailu, jsou nepublikovatelná. Ale to má bolet. A pak asi hodinový (nojo, někdo to měl rychleji) výjezd po louce, kde na sluníčku bylo příjemných 40 stupňů. Cíl byl vysvobozením. Jestli to má takhle vypadat celý týden, tak to teda potěš mámu. Po dojezdu do Police navíc zjištění, že k večeři je rýžový nákyp. Takže hurá do hospody na kus masa a pár piv. Výsledky? Já s Dvořkou 137., Milan s Vlasťourem 173.

Druhá etapa byla z Police nad Metují do Gluszyce. Tentokrát se pořadatelé trefili do itineráře, dalo mi to 75 km a 1730 výškových metrů. Véna Hornych, pořadatel závodu, když nás viděl po první etapě v cíli v dezolátním stavu, nás uklidnil s tím, že druhá etapa bude lehčí, ale za to techničtější. V kopci z Police jsem krkal pivo, co jsem měl k snídani a řikal si, že takovýhle blbosti už dělat nebudu. To, že bude dnešek techničtější, ukázal i první sjezd, Vodní zámky známé ze Sudet (konečně je letos musím zkusit). Konečně pořádná cesta dolů. Jak je na konci startovního pole zvykem, spousta lidí tlačí a padá, takže se nedá jet optimální stopa. Ale i tak předjíždím spoustu lidí a dole čekám tak dvě minuty. Pak víceméně nuda v Brně až pod Wielku Sovu, nejvyšší vrchol Sovích hor. Nahoru slušnej výjezd, dává mi zabrat. Začínám mít problémy se zády a tak prosím Dana o pauzu. Nahoře fotím rozhlednu a vrhám se z kopce dolu. Další pořádnej sjezd, kořeny, kameny, sem tam poskočit. Deset minut bikového orgasmu. Zbývajících 15 km do cíle nám zpestří asi kilometrový průjezd štolou patřící k Hitlerově továrně na zbraně z druhé světové války (Kompleks Osówka). Tenhle den jsme se docela flákali, přes hodinu jsme strávili na občerstvovačkách a na zbytku nijak nepospíchali (asi taky následek předchozí „vraždy“), takže výsledek tomu odpovídá, já s Danem 158., Milan a Vlasťour 178., a to i přesto, že se stavili v Janovičkách na obědě (zajížďka pár km). K jídlu je boršč (aspoň něco) a těstoviny s bohatým výběrem sladkých omáček (fuj). Těstoviny bez omáčky házíme do boršče. Večer najdeme báječný rybníky na koupání (lepší než studená sprcha) a zahrádku, kde mají lahvovej Prazdroj. Bohužel teplej, ale dá se. Zato noc je opět peklo. Na chodbě v místní miniškole, jinde už místo nebylo.

Třetí den začínáme závodit. Co nás čeká? Opět zhruba 75 km, 1600 m převýšení z Gluzsyce do Karpacze. Etapa začíná nejprve dlouhým kopcem po asfaltu a pak po šotolině. Prvních skoro 400 výškových metrů. Pak super rychlý sjezd po šotolině dolů. Spoustu lidí vidím se sbírat podél cesty. Pak následuje další kopec, skoro 250 výškových metrů, téměř kolmo k zemi. Zaříkám se, že neslezu. S Danem si říkáme, že jsme magoři a tohle hrdinství bude ještě bolet. Ale to má bolet. Předjíždíme dost tlačících. Pak zase sjezd a asi 25 km se houpe po polňačkách bez většího převýšení. Jedem jak o závod. Od bikera přede mnou se odrazí větev a sráží mne z kola. Naštěstí se nic nestane mně ani kolu, tak jedeme dál. Skupinku, ve které jsme jeli, už nedojedeme. Zhruba v půlce je občerstvovačka, na které došlo všechno včetně vody. A to nás čeká ještě výjezd na nejvyšší místo dne, Borowou Goru. Voda mi v půlce dochází, bolí mne záda, takže další pauza. A pak hurá na kopec. Poslední občerstvovačka je umístěná docela nesmyslně ve sjezdu. Do konce etapy zbývá sjezd a dva maličké kopce. Nechápu. Kus pod občerstvovačkou mám defekt, ve sjezdu procvaknu ne než zastavím, rozsekám duši na kousky. Během opravy nás předjíždí nějakých 7-8 dvojic. I tak jsme se dneska pochlapili a dojíždíme 133. Milan s Vlastou, dneska bez zajížděk a doprovodného programu, končí na 173. místě. Karpacz je příjemné horské městečko na polské straně Krkonoš. Je tu spousta hospod, báječný koupaliště a výhled na Sněžku. Za náma přijíždí z Prahy jako záchrana holky, Zuzka s Hankou, se stanama, pivem, řízkama a slivovicí. Stáváme se slavní (opět viz MTBS;-). A konečně se i vyspíme. Ve stanech.

V pátek je na pořadu etapa do Teplic nad Metují. 77 km, skoro 1900 m převýšení. Polskej dýdžej provázející nás celý závod startuje etapu pokřikem „Raz, dva, tři… mrdat!!!“ Pěkně ho to holky naučily. Z velké části je tato etapa „asfaltové peklo“. Občas jsem za něj i rád, protože to alespoň odsejpá. Začínáme špuntem alá Král Šumavy při nájezdu do terénu. Sjede se ze silnice skoro rovnou na jednomužnou stezku a tak dvacet minut pomalu pochodujem. Pak se to rozjíždí a rozjíždíme se i my. V kopci s cílem na Pomezních boudách předjíždíme zhruba dvacet dvojic. Z Pomezek sjíždíme po asfaltu do Malé Úpy (o kolech mimo asfalt nechce KRNAP ani slyšet) a pak hurá na lesní cestu do Horního Maršova. Na odvodňovacích kanálech má defekt snad třetina dvojic, takže se posunujeme dopředu. Cesta přechází do asfaltu a na sjezdu do Maršova si dělám svůj rychlostní rekord na kole. 86 km/h. Fakt hukot. Pak hodně asfaltu, dá se říct furt do kopce. Osvěžením je přejezd přes Jánský vršek a úžasný singl po česko-polské hranici. Pak snést kola na laně dolů a dál po asfaltu a šotolinách. V posledním kopci, výjezdu na Skály, předjíždíme několik dvojic a zajíždíme svůj nejlepší výsledek týdne, jsme 114. Milan si dnešní etapu náležitě vyžral, probudil se ještě zlitej jak brambora a ráno to ještě trochu přiživil. V prvním kopci prý trpěl jak Hus. I tak kluci přijíždí 166. Večer v Teplicích je příjemný a dlouhý, sedíme u stánku na fotbalovém hřišti a pijeme jednu plzničku za druhou.

Poslední etapa měla „pouhých“ 64 km a nastoupalo se necelých 1500 m. Jelo se z Teplic do místa startu, tedy Duszniku Zdroj. Opět je dost asfaltu, hodně kopců, i když docela krátkejch. Spoustě lidí už dochází, v kopcích se vlečou tak, že i my je předjíždíme. Za zmínku stojí výjezd po kostkách na Vysokou Srbskou. Přesto, že je to po silnici, je to tak prudký, že dost lidí tlačí. Navazujeme na výkon z předchozího dne a končíme 118. Celkově jsme 131. Na kole jsme za ten týden strávili bez čtvrt hodiny osmadvacet hodin a na vítěze ztratili skoro jedenáct hodin. Milan s Vlasťourem dojíždí etapu po zastávce na pivo ve Vysoké Srbské na 171. místě a celkově jsou 169 (na kole byli cestě byli ještě o sedm a půl hodiny víc než my).

Po dojetí jsem rád, že jsem to zvládnul, a docela smutnej, že už to končí. I přes pár problémů s organizací (jídlo, pivo, spaní), to byl úžasnej tejden. Takže už spřádám plány na to, co dál. Lákaj mne Sudety. Kdo se přidá? Jedou se už 9. září. Pak bikovej víkend kolem 28. září. Místo bude ještě určeno. A příští rok zase na Bikechallenge? Uvidíme, má to být delší a náročnější, má se dojet do Německa. Takže možná další výzva.

Za Cyklistický spolek PEKÁČ, teda vlastně judisty z Prahy, tenhle blábol sepsal Honzáš

Pár fotografii