Salzkammergut Trophy aneb pořád do vršku
Ahoj všichni,
Pořádná dávka kilometrů, obrovské převýšení, rekordní počet účastníků a k tomu vedro na padnutí. Ale také fascinující alpská krajina, velice dobře značená a sjízdná trať, skvělá organizace a především nadšení všudypřítomní diváci. Tak to jsme měli možnost zažít o víkendu v Rakouském Bad Goisern.
Precizní organizace a zázemí Salzkammergut Trophy je evropský pojem a místní organizátoři na tom tvrdě pracují. Marketingové síly namířili do všech stran nejrůznějšími kanály. Výborně využívají především internet, ale pozitivní roli v propagaci závodu jistě hrají i nově vytvářené vazby s českými organizátory – Malevil a Šela vystavovali přímo v Bad Gosisernu. Trophy se stala takřka regulérním závodem série Kolopro. To vše přispělo k tomu, že Češi se stali nejpočetnější zahraniční skupinou – ve startovce na 109 km trase jsem napočítal 183 mužů a žen. Z bližšího Německa se například přihlásilo o 30 lidí méně. Dle hlavního pořadatele se závodů účastnilo přes 550 jezdců a společně s jejich doprovody se tak jednalo o dosavadní největší bajkerskou invazi. Bylo možné se přihlásit na 4 různé trasy: 23,7 km (701 m převýšení), 53,1 km (1663 m), 109,7 km (3 582 m), a konečně nejbrutálnější královskou 208,7 km s převýšením 7 006 m. Dohromady se zaregistrovalo přes 3000 bikerek a bikerů. Takovému množství byla uzpůsobena organizace závodu – pro registraci byla vyhrazena školní budova (celé přízemí) a na náměstí vyrostl obří stan, kde proběhla v pátek Pasta párty, v sobotu se vydávala snídaně a večer se vyhlašovaly výsledky. Vše dle mého probíhalo až neuvěřitelně hladce a to možná i díky tomu, že účastníci s všemožnými problémy a nedotaženostmi byli směřováni k separátnímu trouble desku, kde se jim věnoval dostatečný počet ochotných a chápavých pořadatelů.
Jen pro zajímavost a namátkou uvedu několik pořadatelských vychytávek: první živé vysílání závodu na Internetu trasy s mapami a profily nabízené ke stažení v nejrůznějších formátech včetně GPS a GoogleEarth doprava (platících) diváků vrtulníkem na Hutteneck instalování samofotících automatů ve vytesaném tunelu na Věčné zdi nad Bad Goisernem profil trati v kvalitní folii umístitelný na řidítka soutěž o nejkrásnější a nelehčí hardtail a celopéro otevření všech kaváren a podávání snídaně ve stanu již od 5. hodiny ranní, kdy se startoval nejdelší závod megavýprodej cyklovybavení v prostorách registrace časomíry všech postupně odstartovaných závodů komentování průjezdů a dojezdů snad všech závodníků Já a ostatní spřízněné duše Trophy jsem jel již v roce 2004, kdy se zde konalo Mistrovství světa. Od té doby jsem dost pozapomněl na náročnost tratě a letos chvílemi uvažoval i o startu na nejdelší trase.
Účast na silničních Sudetech, kdy jsem měl po 120 km opravdu vážné problémy a přečtení tehdejší reportáže mě však vrátily do reality a pokorně jsem zvolil zlatou střední cestu 109 km. Naopak kamarád Honza Hácha, se kterým jsem se před týdnem honil na Drásalovi, extrémní výzvu přijal a na trať vyrazil společně s dalšími 349 borci za rozbřesku v pět ráno. O čtyři a půl hodniny později vyrazilo na 53 km trať 1200 jezdkyň jezdců včetně kolegů z Margl Bike teamu Seika a Makly. To už byl den pěkně prohřátý. Krátce před desátou jsem dorazil do Bad Goisernu.
Silnice procházející městem se proměnila v parkoviště, odbočky do centra byl obsazeny policisty, kteří nás posílali dál a dál. Nakonec však zaparkoval každý. Při řazení do koridorů to bylo podobné. Byly pěkně našlapané a půl hodiny do startu už bylo místo jen ve druhé vlně. I tak se mi podařilo překonat mantinel a společně s kolem jsem se v máčknul na chvost první více než pětisetčlenné vlny. Ještě udělat pár ilustračních fotek, vyslechnout si interview se zakladatelem mountainbikingu Garym Fisherem startujícím z první řady se symbolickým číslem 1 a pak již jen výstřel a tradá kupředu.
Stoupání po startu A tak jsme vyrazili vstříc parnu také my. Tempo bylo velmi svižné, ale proti závodům u nás se i přes daleko větší počet závodníků žádné strkanice nekonaly. Z dvoukilometrové rovinky jsme odbočili prudce doprava a začalo se strmě a dlouze stoupat. Velmi dlouze. Trvalo to přes hodinu a překonali jsem přitom 850 m převýšení na 11 km. To dokonale rozvrstvilo pole závodníků, já skončil někde mezi zrnem a plevami. Mnohokrát jsem vyzkoušel nejlehčí převod, ale zatím jsem netlačil. Sjezd a znovu vhůru Nahoře jsem se ani neohřál (to už cestou vzhůru) a tradá dolů. Sjezd z Raschbergu (1350 m n.m.) pod Tauern (921 m n.m.) byl lahůdkový. Stále se jelo po drobném kamení a šotolině po cestě, která se klikatila po úbočí skály. Maximálka 61 km/h slibovala velkou zábavu.Dole se však připojila kratší 53 km a rozdíly jízdy mezi průměrnými stovkaři a už docela vyřízenými padesátkáři byly znatelné.
Trať zhoustla a rázem jsem měl koho předjíždět. Po kilometru jsme dojeli na první občerstvovačku. Ta byla tak obsypána hladovými a žíznivými, že jsem jenom za jízdy lapnul po jablku a koukal se ztratit. Znovu se trápím s nejlehčími převody do nekonečného kopce. Těsně před Hütteneckem se tlačí. Na náhorní louce, kterou objíždíme, se líně převalují zjevně přežrané krávy. Na zemi je po jejich zdravém zažívání mnoho památek a prokličkovat mezi nimi bez následků vyžaduje dost soustředění. Nadšení diváci ženou jezdce vhůru. Část z nich sem přivezl vrtulník, takže energie na povzbuzování mají ažaž. Na samotném vrcholu se zastavuji, atmosféru fotím a pouštím se do klesání. Setkání s Garym Následoval snad desetikilometrový sjezd. A konečně byly upravené horské silničky vystřídány také něčím techničtějším. Sjezd je proložen kamenitou stezkou, kde půlka jezdců tlačí a druhá zpomaluje tak, že si mezi nimi připadám jako tryskáč mezi kachnami. Však jsem to také málem odskákal, ale naštěstí jsem to jen přeskákal. Lahůdkou byl také průjezd Evige Wand – stezkou nad Bad Goisernem vytesanou do skály. Ta je navíc protkána dvěma tunely – to vše skýtá prvotřídní krmi pro početné objektivy fotografů.
V následných dost kroucených sjezdech se přede mnou objevuje známý dres Subaru Gary Fisher, a on to samotný Gary Fisher. Ve svých 64 letech to pěkně pouští, brzdy mu kvílí, ale asi to bere s větší rezervou, takže předjet ho není problém. Na pozdrav odpoví Hi a na dotaz Fine. Na tuhle legendu si proto ještě počkám, zkoumám styl jízdy i bajka. Bajk je to samozřejmě full TÉ SPRÁVNÉ ZNAČKY a k tomu na 29 palcových kolech – patrně Supercaliber jako mám já, ale barevné podání jsem ještě neviděl. Předjetí si vychutnám hned dvakrát.
Následuje slavnostní překonání řeky po dřevěném mostku, kde si Garyho fotím zblízka. Společně s Garym zastavujeme na následující občerstvovačce ve Weißenbachu a po odjezdu se já věším za svižně šlapající dvojici a Gary za mě. Cítím se důležitě až významně. Defekt a záchrana od fanouška Zrovna když mě jízda v závěsu přestávala bavit a skupince i Garymu jsem začal poodjíždět se mi stala další z mých neuvěřitelných nehod. Přede mnou zpomaluje skupinka kvůli výraznému zúžení pěšinky nad strží potoka. Chci dojet co nejblíže a pokud možno to projet, jenže ti přede mnou se náhle zastavují docela. Bleskově se snažím došlápnout, jenže nášlapy plné bahna nechtějí botu pustit a daří se mi vytrhnout ji až na poslední chvíli. Vlastně pozdě, protože jsem natolik nakloněný nad strž, že chca nechca musím akrobaticky seskočit dolů a strž proběhnout. Kolo zůstalo nahoře a já se k němu zuřivě drápu zpátky. Chci naskočit jenže ouha – sedlo vyskočilo z lyžinek, respektive přední část se uvolnila z předního očka. Zkouším očko lyžin znovu nacpat pod sedlo. Nejde to, a o tom, že je to vážné mě ujišťuje „Main got“ právě projíždějícího Garyho. Politován, ale stále nespokojen nasedám a poodjíždím z tohoto úzkého místa. Za zatáčkou stojí diváci a jeden z nich celkem vehementně žádal zapůjčení nářadí pro zde spravujícího jezdce Survivalu. Inu půjčil jsem svoji nýtovačku a Rakušák se mohl uděkovat. Tak jsem ho upozornil, že i já mám problém. I nadále byl ochota sama a pokoušel se mi pomoci napasovat sedlo zpět do uchycení lyžinek. Jenže to prý moc nejde ani ve svěráku (ověřeno posléze v servisu), a proto se to nepovedlo ani nám, přestože metrákový Rakušák měl zjevně páry dost. Naštěstí nebyl jen ochotný a silný, ale i nápaditý. Když viděl, že se silou neuspějem, zablesklo se mu a doběhl do dílny pro vlastní sedlo. Prohození sedel mezi sedlovkami (přinesenou a mojí) bylo dílem chvilky. Survivalák mezitím bleskově snýtoval řetěz a vyrazil s díky dál. Po výměně sedel jsem se pro změnu mohl uděkovat já, ještě jsem připevnil na půjčené sedlo brašničku s nářadím, potřásl rukou mému zachránci a jupí nahánět Garyho a spol.
Pohodová střední část Až na 55. km byla trasa úplně pohodová. Vedla po dobrých cestách (asfalt a šotolina) podél řeky a následně podél břehu Hallstätter See. V Obertaunu jsem si dopřál další občerstvení. Banánek, rozinky, rohlík se sýrem a salámkem. To vše jsem zapíjel vynikajícím citrónovým Adlerem z plechovky. Prostě idyla, ale následovat měl nejtěžší úsek.
Nejdelší stoupání aneb vzhůru vzhůru Po objetí jezera jsme za Lahnem začali stoupat na nejvyšší místo trati, někam pod Sulzkögel (1500 m n.m.). Řeknu vám, že to bylo peklo. Ve sluneční výhni jezdci padali ze sedel jako mouchy. Snad u každého potoku se tvořily skupinky a ve frontách se tlačily k chladné vodě, kterou se olévali, ale také plnili do prázdných bidonů, případně ji rovnou pili.Ve třetině stoupání vidím opět známou postavu. Gary zde leží ve stínu stromku, relaxuje a odevzdaně pozoruje okolo projíždějící. How are you? No přece „Fine“, jak jinak. Výraz však svědčí o něčem jiném, a i později v cíli přiznal barvu, když to okomentoval slovy „Myslím, že umírám“ a po vydýchání dodal „ Bylo to skvělé“. A znovu serpentinami vzhůru. A dávám si závazek, že nezastavím u žádného lákavého potoku. Dal jsem to na jeden zátah, ale střídal jsem 10 km jen 3 nejlehčí převody. Na závěr několik set metrů tlačím stejně jako všichni kolem – paralelně s kolem. Poslední překonání hřebenu a závěr Nahoře se cesta trochu vlní. Držet tempo je problém a já myslím na dvoustovkáře, protože sám se soustřeďuji na to, že nejhorší mám za sebou a čeká mě jen jeden táhlý kopec.Ještě před ním si však vychutnávám sjezd dolů k jezeru Gosausee. V závěru se jede po perfektní asfaltce. Podařilo se mi natočit tam letos rekordních 75,6 km/h, při kterých jsem se přece jenom trochu zchladil.
Z Gosau jedem opět v serpentinách vhůru. Nastoupáme dalších 450 m převýšení. A tento nejmírnější „kopeček“ zabral pouchých 10 km. Prostě jinak to tu ani nechodí. Mají tu asi heslo: „Když už kopec, tak dlouhý“. Po překonání Schöferalm (1253 m n.m.) už by to mělo být dobrý a je čas začít hájit nebo dokonce vylepšovat pozici. To se mi i navzdory prožitému martýriu daří. Po 10 km sjezdu, po krátkém, asi jen 2 km přehoupnutí, dorážíme opět k Hallstatskému jezeru a podél něj míříme po asfaltu k cíli. Svedl jsem ještě několik stíhacích soubojů a podařilo se mi předjet nějakých 7 lidiček. Cílem projíždím hódně moc vyčerpaný na 307 místě v čase 7:20:43. Jsem však spokojen, protože závod mě přes velkou obtížnost prostě dostal a nadchnul. Krajinou, zajištěním, atmosférou.
A co ostatní? Takže vítězi se stali: 209 km - Tomáš Trunschka – tento mladý český závodník při své premiéře přímo deklasoval své zkušené soupeře. Dosažený čas: 10:16:26 byl o 15 minut lepší než měl druhý Stefan Kogler. 109 km: Michael Binder 4:44:30, čtvrtý dojel údajně spokojený Ondra Fojtík (-4:53) 50 km: Bernard Prangl za 2:19:32 Vítězkami jsou: 209 km: Anita Wais čas: 13:50:18 109 km: Manuela Grünzweil 6:16:22, na pátém místě skončila Petra Kotová (-26:34) 50 km: Claudia Till za 2:52:36 Detailní výsledky naleznete na: http://www.sport-timing.at/results/results_overview.php?Event_ID=1136 Na závěr A co zmiňovaný Honza? Ten dle mého podal neuvěřitelný výkon. Na trati bojoval 15 hodin 27 minut, aby to dokázal proměnit v 160 místo. Dle jeho vyprávění to rozhodně byla obrovská zátěž, ale také obrovský zážitek, který prý však nehodlá jen tak opakovat. A já naopak dostávám bláznivý nápad napřesrok napodobit Honzu.
A ještě něco: O tomhle závodu nestačí jen číst (přestože si toho velmi vážím), je třeba ho zažít. Ty panoramata, ty diváky, to zajištění věrně popsat nelze. Na druhou stranu nemá cenu závod vynášet do nebes úplně. Zavedené závody v ČR typu Malevil, Šela, Drásal či Sudety nabídnou výrazně techničtější tratě. Patrně v tomto jediném bodě se mohou pořadatelé Trophy učit u nás. A obráceně? Leccos lze okoukat a zavést i u nás. Jen jedno zcela jistě ne. Kola jezdíme horská, hory k pořádnému závodu nutně patří a málo platné, Alpy jsou horami přece jen úplně jiné kategorie než ty naše. A jak říkám - kdo nezkusí, jako by nejezdil. text a foto: Pavel Macháček
Pár fotografii