Rellye Sudety

Ahoj všichni,

po krátké pauze jsem tu pro velký úspěch opět s troškou toho bikového spamu a poreferoval o malé výpravě (já a Zuzka) do Teplic nad Metují na Cannondale Rallye Sudety 2006. Pokusit se o zdolání 123 km a 3350 m převýšení je přece výzva. Týden před závodem byl o rozhodování, pojedu, nepojedu, … Když jsem se v pátek ráno rozhodl, že teda pojedu, bylo již pozdě úplně na všechno, na přihlašování, ubyto široko daleko taky žádné. No nic, přihlásit se snad pude na místě a spát budeme ve stanu. Předpověď o přízemních mrazících trochu nás znejistěla, ale to nějak přežijeme. Brrrrr, to byla zima. Tak takhle už nikdy více.

Příprava na závod byla opravdu kvalitní, od konce července jsem byl na kole asi šestkrát, všechno výletním tempem na Korsice. Poslední týden byl pak ve znamení večírků, vína a piva…

Z dalších členů našeho spolku se na dlouho trasu nikdo nepřidal, Zuzka mi dělala společnost a mezi tím si jaksi střihla Malý Sudety, tedy jakousi krátkou trasu (36 km), kterou skončila na krásném 14. místě v kategorii.

Start dlouhé trasy byl naštěstí už v osm ráno, takže jsem nemusel dlouho mrznout ve stanu. Naopak, mohl jsem v klidu v šest už být venku a připravovat se na závod. Na startu jsem se postavil tam kam patřím, tedy na úplný konec balíku. Ze začátku stejně není kam spěchat. Je to do kopce a bude to ještě dlouhý. První kopec už znám, jel jsem ho několikrát, naposled při Bikechallenge. 4 km po asfaltu, akorát na příjemné rozjetí. Pak chviličku špunt a už se zase jede. Chvíli nahoru, chvíli dolů a už jsou za mnou Malý Sudety. Dvě hodinky, 35 km, paráda. Já to fakt snad stihnu za těch vysněnejch osm hodin, jak jsem si plánoval, říkám si v duchu. Jak naivní…

Trasa pokračuje stoupáním po panelech z Teplic (je vůbec nějaký maratón, na kterém se nejede po panelce?), naštěstí ne moc dlouhým a pak hurá do terénu. S asfaltem, už se jen tak neuvidíme. Malej kopec nahoru, pak dolu, podjíždíme železniční trať a tady začíná peklo. Výjezd na Honské sedlo je prudký, terén je však zatím milosrdný. Na Honském sedle přejedeme silnici a po docela náročném singltracku kloužeme po kořenech a šplháme na Honský špičák. Přece neslezu, to by byla potupa… Neslezu. Pak chvíli singl pokračuje po hřebeni a najednou se zlomí. To je snad kolmo dolů. Ale jedu. Po chvíli dojíždím skupinku, která mi ujela ve výjezdu a teď tlačí kola dolů. Bacha jedůůů. Díky. A jsem na široké kamenité cestě, ze které mimo jiné vedou schody nahoru k Hvězdě (modří již vědí), ještě kousek dolů a jsem u občerstvovačky na Americe. To co mě čeká je výjezd zpátky na hřeben. Jel už jsem ho dvakrát a nikdy jsem ho nedal. Tentokrát zabojuju. Ale je mi to prd platný, zase jdu. Kus, vršek zase jedu. Následuje sjezd zvaný Václav. Po kamenech dolů, vlastně nic těžkého. Až na jeden schod. Dá se sjet, ale já před ním zastavil. Takže příště. A další výjezd. Zase kus jdu. Začíná to bolet. Ale to má bolet. Sjezd, výjezd, občerstvovačka na Slavném. Spo!usta hodných lidí, ostatně jako všude. Dají mi najíst, napít, vlídné slovo prohodí. Ještě kousek do kopce, pak jeden hup a další slavný sjezd. Vodní zámky, opět starý známý z Bikechallenge. A opět jedno problematické místo, kde se zaleknu. Ach jo.

Pak dlouho trápení do kopce, rychlej sjezd a občerstvovačka v Božanově. 66 km. Pět hodin na cestě. Cože? Já jel posledních 30 km tři hodiny. No tak to asi za těch osm hodin nestihnu… Než jsem sem dojel, měl jsem chuť to zabalit. Ale krátkej odpočinek pomohl. Aspoň na chvíli. Bavíme se o počasí a o tom, že musíme mít vůli. Ale ne ve středu, tam je nám prd platná. Smějeme se. A jedem dál. Do kopce. Vozová cesta vydlážděná kameny tak půl na půl metru. A mezi nimi deseticentimetrové mezery. A sklon? Divím se, že nepřepadnu dozadu. Nechápu, k čemu taková cesta kdy mohla sloužit. Kůň, kterej po ní tahal povoz, musel mít sílu jak kůň. Minimálně. Chuť to zabalit roste. Vzpomenu si na strejdu Františka (stejně to bude číst, tak ať má radost) a jeho slova: „Jak to zabalíš jednou, nebudeš mít problém to zabalit příště.“ Zatnu zuby a vyjedu / vyjdu na vrcholek. Pak ještě jeden hup a občerstvovačka v Machově, zhruba 75. km. Třičtvrtě na dvě. Do limitu chybí asi hodina a půl. „Že mne tu necháte počkat do limitu?“ „Žádný takový, koukej mazat na trať.“ Tak to zkusím u mechanické pomoci: „Koukněte na to kolo, to je nezpůsobilý další cesty.“ „Ukaž co to je? Jo to je ten Canyon. Vypadá dobře, koukej mazat. Teď je tu jeden krásnej výjezd a pak úžasném singlik.“ No to si dovedu představit. Jedu / jdu / jedu / jdu až na kopec. Už vidím sedlo. Hurá. Počkat. Co to je? Odbočka doprava. Kam to vede? Aha, kopec pokračuje. Pokolikáté už jsem dneska takhle naletěl. A teď ten singl. Pořádný maso. Cestička 30 cm široká, pokrytá tak 10 cm bláta. Někde je bláta až po nábu. Přejíždíme pár lávek. Mokrý gumy na mokrym dřevě kloužou. Překvapivě. Ale zvládám to na výbornou. Hlavně že to není do kopce. Aspoň kousek. Další občerstvovačka je ve Vysoké Srbské u hospody Na kopci. Pak po kostkách dolů a pak dlouho, dlouho podél potoka do mírného kopce. Pak do prudkého. Bolí to čím dál víc. Ale blíží se 100 km. Občerstvovačka v Hlavňově u rybníka a já se dostávám do míst, odkud už to znám až do cíle. Teď už to dojedu. Potkávám staré známé z Bikechallenge, Honzu s Romanou (stříbrné a červené KTM). Romana tentokrát nejede, fandí na občerstvovačkách. Honzu předjíždím ve výjezdu na Hvězdu. Pak sjezd z Hvězdy. Pověstná to lahůdka. Zase ne. Si blbě najedu. Příště už ji dám. Pak kousek lesem a po dlouhý době asfalt a sjezd do Pěkova. Předjíždí mě vlak, Romana táhne Honzu. Chyť se. Zuby nehty se držím až k další občerstvovačce v Pěkově. Cpu do sebe to co pokaždý. Rohlík, salám, sýr, meloun, sušený ananas, kola jonťák. Vyrážíme s Romanou a Honzou dál, za chvíli mi kousek poodskočí. „Koukej se držet na dohled.“ „Jasně.“ První výjezd na Ostaš je za mnou. Ve sjezdu skoro sjíždím Romanu. Ještě že ty sjezdy jsou. Ve druhém výjezdu na Ostaš mi poodjedou už víc. Nejede to. Ale nevzdávám se. Pak sjezd, kilometr asfalt, občerstvovačka a hurá do posledního kopce. V půlce kopce zvoní telefon, volá Zuzka. „No kde jsi, neříkal jsi osm hodin?“ „Neboj lásko, už jedu.“ Ta krátká zastávka mne úplně rozhodí. Vůbec mi to nejede, předjíždí mne asi deset lidí. Ale už jsem nahoře. A poslední sjezd. Zvládnul jsem to. Čas 9:46, 443. místo. Úleva, že už nemusím šlapat. A radost, že jsem to dal. A když jsem to dal, tak to už sem přece za rok nemusim. Určitě ne? Teď už zas nevím.

A na závěr pár postřehů ze Sudet, aneb na co se připravit, když vyrazíte na pořádný závod:

- Výjezdy: dlouhý, prudký, náročným terénem. Tolik jsem se snad s kolem ještě nikdy nenachodil.
- Sjezdy: nejprudší cesta dolů, vlastně to ani nemusí být cesta, stačí, že je nejprudší. A pak taky něco po rozbité kamenité cestě. Rozhodně nic, kde by se dalo si odpočinout.
- Bláto: čím víc, tím líp. Do kopce, z kopce, prostě furt.
- Terén: všehochuť, čím náročnější, tím je ho tam víc.
- Asfalt: co to je?
- Pořadatelé: úžasní, bez jejich pozitivního přístupu bych to zabalil v půlce. Ne-li dřív.

Děkuji.

Vzpomínky zapsal Honzáš

Foto