Rallye Sudety byly a jsou stále nej

Tenhle závod nelze dost dobře popsat, chce to zažít, vlastně prožít, nasát tu atmosféru, poprat se s tratí i sám se sebou. I tak se již po několikráte zkusím podělit o své dojmy.

Atmosféra před startem

Po tradičním relaxačně-hloubavě nočním posezení s přáteli u pivka nemůžu být ráno před osmou na náměstí v Teplicích nad Metují mezi prvními. I tak však dorážím po kvalitní snídani v mírném předstihu a řadím se mezi 625 účastníků dlouhé trasy a dalších tří stovek těch,kteří zvolili trasu kratší. Panuje příjemné počasí, po mnoha letech vidím, že většina zde startuje v kombinaci krátký-krátký. Nervozita je cítit na všech. Však je konec sezóny a nás čeká hitparáda těch nej bajkařsko-závodnických míst: Adršpach, Honský pas, Amerika, Pánova věž, Václav, Slavný, Božanov, Broumovské stěny, Vodní zámky, Machovský kříž, Bor, Vysoká srbská, Hvězda, Ostaš, Váha.

Na startu se řadím mezi kamarády. Je nás tu nečekaně mnoho Tryskomyší, cykloklub Pekáč a kupodivu premiérově i pan King z Marglu. Tenhle závod se sedmnáctiletou tradicí chválí skoro všichni a nás nalákal taky. Klábosíme a přejeme si mnoho zdaru na náročné trati.

Rozřazovací stoupání

Naše veselé tlachání přerušuje pořádný výstřel. Startovní pole, natažené přes celou pěší zónu (přes dvě stě metrů) se dává do pohybu. Startuji skoro na chvostu a dobře vím, že pro klidnější jízdu v terénu se potřebuji dostat výrazně dopředu. Je třeba pořádně se opřít do pedálů hned od začátku, úvodní rovinatou pasáž prokličkovat mezi rozvážněji startujícími a především zamakat v úvodním tříkilometrovém stoupání na Váhu (694 m n.m.). Můj záměr se mi celkem daří. Rychle se vzdaluji všem svým kamarádům a po kilometru stoupání před sebou vidím největší Vinohradskou šlapku Fanyho, kterého jsem ještě nikdy neporazil. I přes velkou snahu se mu další kilometr příliš neblížím. Pak však dostávám bláznivý nápad, jak ho trochu poškádlit. Napnu všechny síly, jdu ze sedla a po dalším kilometru stoupání a předjíždění na točité asfaltce jsem už těsně za ním a jdu na to: „Co je to za turistiku? To ti budu muset pomoct!“ Hejkám na něho udýchaně. Přitom ho chytám za sedlo a symbolicky ho deset metrů tlačím. Fór to tedy byl náramný, Fany i někteří kolem se smějí. Mně ale už moc do smíchu není, protože jsem se úplně odvařil a propadám se startovním pole dozadu. Zpátky přes Fanyho jdu znovu až po dalším kilometru po nájezdu do terénu. Ještě za mnou stihne křiknout něco o tom, že se uvidíme po polovině trati.

Úvodní pasáže

Díky ostrému tempu v úvodním kopci se mi povedlo dostat se někam do první půlky startujících. Tady už to jede dobře a v terénu, který zkraje není příliš náročný, mě nikdo nezdržuje. Valíme to v rychlém tempu po lesních silničkách podél Adršpašsko-teplických skal. Moje taktika je léta neměnná: v kopcích se držím, na rovinách a z kopců předjíždím. Na Sudetech se mi tento postup osvědčuje, protože sjezdy jsou povětšinou techničtější a na letos pořízeném devětadvacítkovém fullu si můžu dovolit víc než ostatní na mé výkonostní úrovni.

Po dvacátém kilometru u Libné dochází oproti loňským ročníkům ke změně trasy. Nestoupáme kolem Kamenného vrchu, ale přes pole si to namíříme k Bukové Hoře. Díky tomu je první občerstvovačka až na 25. km ve Vernéřovicích. Za jízdy si beru jeden banán a fičím si to dál. Tentokráte se nevracíme zpátky do Teplic, což bývalo atraktivní pro diváky i pro jezdce, ale rovnou směřujeme k prvním těžkým pasážím, které začínají za Bohdašínem.

Kopce prověří

Prvním je stoupání na Honský špičák (663 m n.m.). Těsně před rozdělením tratí vidím do té doby vedoucí ženu Pavlu Novákovou (že vedla, se dozvídám samozřejmě až po závodě) nýtovat řetěz. Po rozdělení tratí: krátká vpravo dolů, dlouhá vlevo, stoupáme po pěšince na hřeben. Podél Laudonových valů jedeme pár stovek metrů pod Strážnou Horu (688 m n.m.) a pak následuje krásný několikakilometrový technický sjezd na občerstvovačku Amerika na 47. km. Tady opět nezastavuji a jen přebírám za jízdy banán, který zhltnu společně sjednou tyčinkou ještě před prvním ultratěžkým stoupáním na Panovu věž.

Tohle stoupání začíná nenápadně, ale postupně se utahuje a opravdu jen málokdo zůstane v sedle až nahoru. Mně se to letos po mnoha pokusech v předchozích ročnících podařilo. Snad to bylo díky tomu, že devetadvacetipalcová kola méně podkluzují, snad tím, že trasa byla o osm kilometrů zkrácena, v každém případě jsem to vydřel až do vrcholového sedla. Tedy upřímně, myslím, že na výsledný čas to v mém případě s ohledem na potřebný výdej energie a riziko křečí snad ani nemá význam, ale psychiku takový kultovní výjezd povzbudí parádně.

Z hřebene Broumovské stěny následuje technický sjezd k Václavovi. Ve střední pasáži mě brzdí jeden z váhavějších jezdců a raději se trochu zmateně ptám diváků, kudy je nejlepší zdolat největší, skoro metrový kámen, stojící v cestě dolů. „Oběhnout to můžeš tady vpravo!“ Radí jeden z nich. „Proč bych ho obíhal, když ho můžu sje,.“ odpovídám a za potlesku i smíchu okolostojících ho zdolávám vlevo. Pak ještě úspěšně poskákat další menší šutry a dobrzdit sjezd po dlažbě z velkých nepravidelných kamenů. Dole si opravdu s radostí zařvu, protože tenhle adrenalinový úsek mi opravdu vyšel parádně.

Následuje další ostré kilometrové stoupání s nějakým stopadesátimetrovým převýšením na Hřeben stěn. Opět jsem ho zdolal v sedle a opět jsem se o pár míst posunul, protože tady už fakt některým dochází síly i morál. Odměnou mi je krásný trialový sjezdík k Hájkově rokli. Odtud se znovu stoupá po cestě, pak dokonce chvíli i tlačí po skalnaté pěšince, pak zase stoupá podél lesa a přes pole a pak je tu konečně třetí občerstvovačka ve Slavném. Moje první zastávka po 47 km. Průměrka mi za posledních 7 km (od Ameriky) klesla z 21 na 16 km/h, a tak je čas doplnit camelbak a nabrat trochu energie.

Následuje výjezd po asfaltce a mírné stoupání podél lesa směrem k pískovcovým skalám. Tady mě docvakávají tři jezdci a v protivětru mi ujíždějí, ikdyž se je snažím uviset, co to dá. Jsou lepší. Ale jen do prvních sjezdů po vlhkých kamenech podél Kamenné brány (708 m n.m.). Tam jdu před ně a v následujícím technickém sjezdu Vodní zámky si zase užívám rychlosti i adrenalinu, protože ubrzdit kolo poskakující po vymlácené dlažbě, přerušované nepravidelnými zhupy není jednoduché. Zde se asi tak počtvrté dostávám před Lucii Vláškovou, která v tuto dobu vedla ženskou kategorii.

Následují tři vyčerpávající stoupání, kde mně Lucka opět ujíždí. Občerstvovačkou v Božanově opět jen projíždím a nejnáročnější úsek završuje pětikilometrové stoupání na Machovský kříž s největším převýšením. Úvodní asfaltka přechází v kamennou dlažbu, po které se stoupá mizerně, ale pořád lépe než po kamenito-bahnito-písečném podkladu na konci. Tentokráte jsem to vyjel celé a tlačil až ve zhupu po zdolání nejvyššího místa. Tam se mi nepodařilo přeřadit, takže i výmluvu jsem měl slušnou. Lámání chleba

Machovská občerstvovačka na 65. km je největší, hraje zde muzika a navíc tu na mě čeká fotící kamarád Vlasta. Dávám si zde do frňáčku: tyčinky, banánky, polívečky, k pití kolu, Birella a do vaku ionťáček. Jsem tak rozpumpovaný, že pokřikuji na country hudebníky, že by měli zrychlit ty svý cajdáky, protože tímhle tempem bychom do cíle rozhodně nedojeli. Vlasta mi sděluje, že ostatní kamarádi jsou daleko za mnou.

Taky cítím, že mi to jede. Tempo nehrotím, ale jde to tak nějak samo a i přes pokračující únavu se v podstatě pořád osouvám před další a další jezdce. Takže využívám dobré konstelace, loučím se s Vlastou a jedu na poslední náročné stoupání na nejvyšší místo trati, jímž je Bor (752 m n.m.). Tady už jsem pár kratších úseků tlačil, ale spíše abych ulevil zádům, než že bych to nezvládl v sedle. Následuje několikeré (legální) překročení česko-polské hranice. Výjezdy a sjezdy už ani nepočítám, a tak je pro mě zajímavé jen to, že se naposledy potkávám s vedoucí Lucií Vláškovou. Má nějaký problém s ucházejícím předním kolem, dofukovala bezdušáky a dvakrát jsem se s ní předjel. Naposledy ji vidím před Velkou Srbskou, kde jí s opravou defektu pomáhají místňáci. Musí to být k vzteku být první desítky kilometrů a opakovaně řešit technický problém. Ty se mně naštěstí vyhýbají - mírnou komplikací je zablácený řetěz, který se mi sem tam ve stoupání lepí na nejmenší převodník. Srbskou opět jen projedu, vracím se zpátky k Teplicím a pomalu se těším na finále.

Pokažená Hvězda, podařené finále

Dalších 10 km je relativně milosrdných. Žádná extrémní stoupání, vesměs jedeme po cestách a spíše otevřenější krajinou. U ryníka v Hlavňově na 90. km si dám opět nějaké ty dobrůtky (došlo i na jednohubky) a pokračuji v klidu dál. Následuje poslední extratěžká pasáž. Bahnité stoupání na Hvězdu tentokráte z větší části tlačím. Nepropadám však zoufalství jako třeba borec z Cyklotrening.cz, který opakovaně mlátí kolem o zem, aby ho zbavil bláta. Nejdou na mě ani křeče, jako na jezdce, který se svíjí napravo od trati. Prostě těžce, ale trpělivě tlačím až do míst, odkud se dá jet alespoň na nejlehčí převod pod parkoviště před Hvězdou.

A je to tady! Kultovní sjezd Hvězda, který jsem ještě nikdy nedal. Párkrát se nadechnu, zamlžené brýle strčím do dresu a jdu na to. Najíždím doleva a po bahnité šikmé hraně to zkouším zatočit esíčkem zpátky vpravo. Koncem řidítek však trefuji strom uprostřed, a tak v polovině nejnáročnější pasáže došlapuji, oznamuji divákům, že takto to fakt nedám a zbytek sbíhám. I tak mi tleskají za snahu, zdaleka ne každý to tady zkouší, většina kolo nese už shora.

Hvězda nevyšla, zbytek trati už jo. Po sjetí kopce pod Hvězdou následují silniční úseky s kopci Ostaš 1 a Ostaš 2, poslední občerstvovačka v Dědově (projíždím) a nekonečné stoupání na Váhu (694 m n.m.). Vše jsem zdárně zdolal a jezdce, kteří zdolali ve stoupání v lese mě, jsem si znovu docvakl na posledním asfaltovém úseku před sedlem Váhy. No a v technickém sjezdu do Teplic jsem šel před ně.

Výsledky

Výsledkem mého snažení bylo 139. místo a osobní rekord v čase 7 hodin a pár sekund. Celkově zvítězil Jiří Friedl (5:00:22), na druhém místě skončil celkový vítěz českého poháru Jan Jobánek (5:02:26), třetí dojel Ondra Fojtík. Na prvního Jirku Friedla jsem ztratil přesně dvě hodiny, ovšem před první ženou Pavlou Novákovou jsem měl 4 minuty k dobru. Lucka Věžníková nakonec dojela v ženách druhá, ovšem jak jsem ji na trati pozoroval, tak jela fakt dost dobře a do příštích ročníků má rozhodně výborně našlápnuto. Tedy pokud ji opět nezradí technika anebo pokud se na trať nepostaví Pavlína Černá (také moje oblíbenkyně), která letos zaspala. Podrobné výsledky všech kategorií na obou tratích naleznete zde >> Dění v cíli, shrnutí

Po dojetí jsem si v cíli užíval. Pivečko, gulášek, pivečko, langošek, obchůzka stánků s cyklozbožím, pivečko, … Postupný dojezd unavených kamarádů... Mimochodem Fanymu jsem nadělil půlhodinu a po polovině závodu jsme se neviděli, protože nás stále dělilo více než 12 minut.

Co říci závěrem? I tentokráte to byl supr závod, který je u nás prostě nej. Na počet účastníků asi ne, ale jinak ano a skoro ve všem. Tenhle závod nelze dost dobře popsat, chce to zažít, vlastně prožít, nasát tu atmosféru, poprat se s tratí i sám se sebou. A zkusit vyhrát - alespoň sám nad sebou.

Pavel Macháček
foto:Vlasta Seidl

Foto