Malaga Předmluva

Zdar všichni,

Na konci Ledna se týmy Pekáčů, Marglů, Tryskomyší a Notojo začli domlouvat na jarním cyklo soustředění. Variant bylo mnoho od Slovenska počínaje až Kyprem konče. Nakonec vyhrála španělská Malaga ani nevím proč. V průběhu soustředění se nám Notojo Vašek pochlubil s korespondencí s Haničkou, která zůstala doma, a po přečtení jsem zjistil, že tato korespondence je vlastně denní report našeho snažení. Slovo dalo slovo a Vašek svolil, že po drobné cenzuře bůh ví, jakých intimností můžeme reporty publikovat. Tímto mu děkuji nejen za reporty, ale také za obětavou organizaci celého soustředění.

Obsah soustředění Malaga

Cyklistické soustředění Malaga Den -1

Cyklistické soustředění Malaga Den 1

Cyklistické soustředění Malaga Den 2

Cyklistické soustředění Malaga Den 3

Cyklistické soustředění Malaga Den 4

Cyklistické soustředění Malaga Den 5

Cyklistické soustředění Malaga Den 6

Cyklistické soustředění Malaga Závěr

Malaga den -1

Zdarm, v Paříži nachumelilo a let nám mezitím přesunuli na 13.3. 7:10. Přitom nezrušili všechny lety, ale jenom 1/4 z nich, měli jsme holt smůlu :-( Zpáteční let zůstává stejný, takže soustředění má o den méně :-( Taky ranní vstávání kolem 4h mě fakt nebere. K tomu určitě voser s dohodnutím změny ubytování!!! Vašku zkus tam dát nějakou stížnost s cílem mít slevu, aspoň ty poplatky za kola by nám mohli odpustit. Jináč na přestupu budeme mít 4h čas. Pokud to tak bude, je možné alespoň něco omrknout v té Paříži? Nebo dáme jen kafčo na letišti? V každém případku je hned napoprvé cestování s AF velký zážitek, doufám, že poslední negativní. Paw

Malaga den 1

Milá Haničko,

Ráno bylo vstávání docela snadné, asi proto, že jsem měl rozhozený rytmus. Něco jako prcek: 2 hodiny spánek, 1 hodina aktivity. Moje aktivita bylo ale: dohledání prášku, uvaření čaje a přibalení další věci do kartónu s kolem.

Venku jsem překvapeně musel očistit auto od 2cm sněhové pokrývky a v duchu si říkal, že je možná brzy na cyklo-soustředění. No nicméně auto nastartovalo a za chvíli jsem byl na letišti.

Na letišti nám k našemu potěšení naúčtovali jen asi 250Kč za manipulaci s nadměrným zavazadlem, protože jsme chytře vše měli buď v kartónu s kolem, nebo v příručním zavazadle. Tedy kromě Honzy Háchy, který dělal chytrého a měl ještě jeden kufr. Toho to stálo kolem 2.500 navíc.

Celkově jsem se ale musel smát. Pavel s berlemi, já nemocný a další dva lůzři a tomu všemu říkáme cyklistické soustředění. Paní u check-in z nás měla pěknou srandu.

První let jsem měl ještě teplotu. Při usínání jsem s sebou klasicky cukal a šťouchal do pána vedle mne. Ale byl chápavý a nechtěl rozsadit.

Hned od první chvíle jsme ale nabrali velké zpoždění kvůli tomu, že museli rozmrazovat letadlo (stříkali na nás asi půl hodiny ze všech stran z velkých stříkaček). Tak z obávaných 4 hodin na Pařížském letišti se staly jen 2 a půl.

Při nástupu do letadla do Malagy jsme se ještě fotili na ploše pařížského letiště, kde bylo ještě vidět 10cm sněhu (který způsobil, že byl náš let z úterý zrušen). Nakonec nás musel vyhnat zřízenec, že prý nemůžeme stát, tam, kde stojíme, ale musíme nastupovat do letadla. Celé schodiště bylo zledovatělé, tak jsem si říkal, aby si Pavel o berlích ještě nezlomil znovu nějakou nohu…

V Paříži bylo -8° a o dvě hodiny později jsme přistáli v Malaze při 14°. Pěkný rozdíl. Kola přežila vcelku dobře až na to, že v Paříži ležely krabice asi hodinu ve sněhu, tak byly pěkně rozmočené. Ta Honzova tak dokonale, že jedna strana krabice úplně chyběla (ta menší)… ale kolo prý v pořádku.

Slečna tlustá Španělka pro nás dle plánu přijela na zavolání v méďovi 4x4. Podařilo se naložit všechna kola, ale pouze dva lidi. Tak jsme s Pavlem jeli vlakem, který byl na EU úrovni, holt dotace znají i zde. Ubytko je fajn. Jsme přímo na promenádě u pláže v přízemí s terasou. Tak jsme hned skočili na večeři vyloženě za roh, protože jsme celý den nejedli.

Je mi už dobře, co se týče teploty, ale nos mám ucpaný fest. Zítra budu asi spíše testovat formu, trénink přijde na řadu až další den.

Venda

Malaga den 2

Milá Haničko,

Nechtělo se mi tomu věřit, ale ráno jsem neměl teplotu. Přesto jsem ale dělal, že jsem mrtvý, co nejdéle to šlo, tedy do půl desáté. A nebylo dopředu vyhrané. Jarda večer tvrdil, že má už leta pravidelnou stolici v 6.15. Bohudík ho ale Španělsko nějak rozhodilo, a nevstal dřív než v 7. Další nástraha byla kolem půl deváté, kdy začali vstávat ostatní. Měli chytré řeči o tom, jak musí rychle vyrazit na kolo, a chvíli to vypadalo, že než se zvednu, budou pryč. Odešel ale jen Jarda hledat nějaký obchod, protože jsme tady neměli nic k jídlu. Po deváté se vrátil s tím, že ještě není nic otevřeno. Radil jsem mu, že asi otvírají od 9 a že má jít zas, ale to mezi tím Honza vytáhl tajné sušenky a tak byla snídaně.

Pak začali všichni štelovat šroubky a hustit pláště a tvářit se hodně sportovně. Mne ještě bolela hodně hlava, tak jsem se rozhodl, že vyrazím na kolo později. Totiž plán byl, že se pojedou dva tréninky: ráno a odpoledne. Vyrazil jsem tedy nakoupit, obchody opravdu už byly otevřeny. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že ještě nikdo nevyjel a že prý čekají na Pavla, který původně chtěl jet sám něco lehčího. Tak kolem poledne už to vypadalo, že budou připraveni, tak jsem prohlásil, že tedy jedu s nimi, bleskově jsem na sebe hodil obleček a jelo se, všichni spolu. No prostě sehraná parta, to by se ti líbilo.

Moc jsme nevěděli, kam pojedeme, chvíli jsme se motali kolem bodu 0. Pak jsem, ale instinktivně zamířili do kopce, protože bylo dost jasné, kterým směrem to je. Postupně jsme se vyhrabali do nejvyšších uliček města, do asi 200m. Tam jsme objevili lanovku. Honza šel zjistit, kolik to zhruba stojí, a když přišel s informací, že 7€, podívali jsme se na sebe a plán byl hotov: vyjedeme tam po ose a zadarmo.

Našli jsme asfaltku vybudovanou z Evropských fondů s ukazatelem piknikového sezení tím směrem, no však to znáš z Pyrenejí. Se sklonem 12-15% jsme pak bojovali asi hodinu. Pavel a já jsme jeli vzadu pomaleji, Pavel kvůli noze a já kvůli hlavě a celkové kondičce po několika denní teplotě, ale docela to šlo. Tedy až na to, že už dole jsme začali hlásit všichni, že máme hlad, však už bylo dávno 1 hodina. Doufali jsme, že na horní stanici lanovky bude nějaká občerstvovna.

Vyškrábali jsme se tedy nahoru a opravdu, bufáč nás zachrání. Jarda ale z průzkumu přišel s prázdnou, prý, že je to moc drahé na to, co tam prodávají. Tak jsem to nemohl nechat a šel se podívat a objevil nabídku toustu s kafem za 3.90. Hnedle jsem si objednal a postupně jsem dohnal ostatní, a jak nám chutnalo.

Rozhodli jsme se ale, že u toustu nemůžeme zůstat, a že musíme najít hospodu, nejlépe na druhé straně kopce. Po vydařené návštěvě ještě jedné vyhlídky (u sochy psa, také z Evropských fondů) jsme se rozdělili. Honza a já jsme jeli pěkně vypadající singlík a Pavel a Jarda se rozhodli pro příjemnější širší šotolinu. Singlík byl dost náročný, asi tak pro Fannyho. Některé úseky jsme tedy nesli, ale jinak jsme si dobře vypilovali techniku a navíc jsme se vůbec nevysekali.

Dole jsme měli sraz na náměstí, i když jsme vůbec netušili, jestli tam nějaké náměstí je a jak je velké. S Honzou jsme projížděli hlavní třídu docela většího městečka. Náhodou jsme pak zahlídli Pavla, jak leze do nějaké putiky. Vyklubala se z toho docela dobrá štace. Denní nabídka za 6€ obsahovala polívku, místní smažák a dezert ve formě jahod se šlehačkou. Ňam. K tomu jsme dali každý dvě malá piva a ještě si vyfotili místního štamgastu, který dělal šaškárny v šále fotbalového klubu Malaga, který včera vyhrál v Evropské lize nějaký zápas a vyřadil jiný, daleko známější klub (já tomu nerozumím).

Po obědě už byly čtyři hodiny a tak jsme se rozhodli objet kopec po zdánlivé rovince. Dle mapy to vypadalo na 35km a tak to i skončilo. Bylo to sice jen po silnici, ale docela hezké. Jen nás překvapilo převýšení dalších 500m. Pavel zvolil chytře druhý směr, kde to bylo jen asi 15.

Domů jsme dorazili po šesté hodině. Začalo se řešit nespočet problémů a všechny měli jeden jmenovatel: IT technologie. Byla to taková přehlídka různých dokovacích stanic, USB konektorů a chytrých zařízení různých velikostí včetně hodinek. Cíl bylo se podívat, jak jsme celý den pojezdili. Do toho se tedy Jarda a Pavel snažili naladit ČT4 kvůli nějakému fotbalu, tentokrát hráli Češi. ČT4 ale blokuje vysílání, pokud je IP ze zahraničí. Pak se řešili mapy, všichni najednou chtěli tu aplikaci, kterou mám na mobilu pro mapování během jízdy a to zabralo celý večer.

Já tedy ještě stihl dát horkou sprchu a to byl nejlepší moment dne.

Jedna z posledních afér bylo pivo. Já si ráno předvídavě koupil ráno dvě plechovky Guinessu (to by ti chutnalo). Ostatní ale už nakoupit nešli přes nespočet plánů, který takový krok obsahovaly. Pak se podařilo, naladili přes nějakou jinou televizi ten důležitý zápas. To už nakoupit nešel tuplem nikdo a tak do toho Jarda s Pavlem čuměli bez piva a hodně mi záviděli. Když byl poločas, tak se zhádali, kdo pro něco skočí, nikdo nešel a tak byli na suchu i v druhé půlce. To jsme navíc pustili nějaký gól a tak to tady byla jedna nadávka za druhou. Jsem si z nich dělal srandu, že neumí vůbec čučet na fotbal, takhle bez piva, a že se tedy nemůžou divit, jaký je pak výsledek.

Tak, půjdu už spát. Zítra mám připravenou zajímavou trasu na jiný kopec. V kolik hodin se nám podaří vyjet a zda někdo dojde nakoupit, to se zase dozvíš v dalším povídání.

Přeji Ti krásný den,

Tvůj Venda

Malaga den 3

Milá Haničko,

Třetí den začal podobně jako ostatní s tím rozdílem, že hoši hledali jiný způsob, jak se nasnídat. Když už někde jsou, chtějí ochutnat exotické jídla, a tak nakonec zavítali do další z anglických hospod na pláži.

Ne za dlouho jsem, ale dokončili přípravy, které samozřejmě nezahrnuli nakupování, a vyrazili na velkou etapu přes Malagu. Výjezd byl v rekordních 11 hodin dopoledne.

Začátek byl celkem snadný, ale rychle se to zkomplikovalo. Hlavní komplikací byl zákaz cyklistů na promenádě u pláže. Abychom ho dodrželi, motali jsme se v uličkách o úroveň výš a často jeli jednosměrkou ve špatném směru.

Další komplikace, kterou jsme věděli již z mapy, bylo překlenutí řeky, která ústí do moře na úrovni letiště. Totiž kromě dvou dálničních mostů přes řeku nevede nic snad deset kilometrů. A tak bylo cílem najet na dálniční most a využít malého prostoru pro pěší, který jsme vytušili ze satelitních snímků. To se nám povedlo až napodruhé, nejdřív jsme se napojili na tříproudový přivaděč na letiště. Tam jsme se otočili a následně už trefili ten správný dálniční pangejt. To, že jedeme správně, nám potvrdila skupinka anglánů v předdůchodovém věku, jak provozují jogging, právě v tom pangejtu. Dle vyšlapané cestičky bylo jasné, že je to opravdu využívaná spojka.

Na druhé straně jsme vjeli do Malagy a frčeli po pěkné cyklostezce u moře přes celé město. Tam už byl cíl zamířit do kopců, což se nám povedlo po krátkém bloudění v přecpaných ulicích. Asi se nám stýskalo po Praze, konkrétně po magistrále.

Uf, z města jsme si oddychli, a hned na to vzdychli, protože to vlastně začalo stoupání do nebes. Tedy hlavně Pavla bolela noha a překvapivě dostával i hlaďáka, že musel aj stlačit tyč. Stoupání vedlo nejdříve po pěkné asfaltce zaplacené z Evropských fondů a pak po hliněné cestě, na kterou ještě nevyšly peníze. Ošemetné bylo to, že jsme museli projet přes nějakou závoru se značkou „proprieta privata“, i když tudy vedla GPS trasa stažená z internetu. Nejdříve jsme se báli, že na nás vystartuje Španěl se vzduchovkou, ale nakonec byli místní docela přívětiví a určitě ne překvapeni, že tudy jedeme.

Odměnou za víc jak hodinový výstup do cca 500 metrů nám byl obří kaktus Agáve i s květem. Tokový květ vypadá jako strom a tak jsme se tam po tomto zjištění hned všichni fotili. To jsme nevěděli, že pak budeme potkávat tyto stromy/květy na každém rohu.

Hlad už nás ovládl všechny, ale podle mapy nebylo moc naděje, že je v blízkosti vesnice či město, kde bychom něco sehnali. Přesto jsme se namotivovali, že budeme pokračovat dál do mírnějšího kopce po krásné silnici. Ukázalo se, že je to vyhlídková silnička, která vede přes celou chráněnou oblast zdejších pahorků. Vychytávkou zde jsou například smyčky s tunelem, které nahrazují serpentýny, něco jako v parkovacím domě.

Po chvíli začínalo být beznadějné najít cokoliv k snědku a stalo se to, že Pavel to psychicky nevydržel. Prý že končí a jede dolů zpět. Jelikož ho bolela noha, moc jsme mu to nevymlouval. Domů to už beztak bude nejméně 30km. Rozloučili jsme se a já dolej asi po kilometru Honzu s Jardou, jak sedí na terase hospody u cesty. Škoda, že nejel ještě chvíli. V tom ale posílá Pavel SMS, že o 3km níže sedí na krásné terase hospody u cesty. No jo, ale Pavel nechtěl nahoru a my zas nechtěli dolů. No tak jsme si užili oběd takto ve dvou skupinkách. No, oběd, ono bylo už asi půl čtvrté.

Na obědě jsme se dohodli, že pojedeme už jen po silnici, a že to objedeme přes to chráněné území. Bylo to sice ještě asi 20km směrem od domova, ale slibovali jsme si, že po silnici to půjde rychleji. Navíc jsme si byli jisti, že to už nemůže být moc do kopce, když už jsme v 550m. To se ukázalo být omyl, a hodinku po obědě už jsme se drápali v 950m a užívali si krásné rozhledy na všechny směry. Silnička v „Malazkých kopcích“ vede po úzkém hřebínku a je vidět občas i na obě strany najednou.

Konečně kolem šesté hodiny jsme se začínali stáčet na jih a přestali se vzdalovat domovu. V navigačním softwaru jsme si našli pěkně vypadající silničku směrem domů. Věděli jsme, že tam ještě budou kopce, ale snad ne už tak velké. Nakonec tam ale jeden takový byl, asi 300m stoupání v příkrých uličkách města Casabermeja. Zas tam byl vyasfaltovaný kus prašné cesty za Evropské peníze. Nový povrch byl fajn, ale bylo vidět, že ho používají nejvíce místní stáda koz a že se tedy nekoná místní rozvoj, pro který Evropské fondy původně vznikly.

V jednom sjezdu Jarda prorazil duši a skácel se do prachu. Odřel si pořádně loket i bok a bude si tedy Španělsko ještě dlouze pamatovat. Bohudík šlo pokračovat, i když slunce již zapadlo a bylo nám jasné, že za světla nedojede, ani náhodou. Od té chvíle se stal z našeho výletu spíše boj o přežití. Teplota klesla pod 10 stupňů a já byl jediný, kdo měl přední světlo. Hlad jsme začali mít všichni, nejvíc asi Jarda, který se začal i motat na silnici, až jsem ho musel upozornit, že jezdit vlevo do zatáček na státovce není dobrý nápad.

Kolem deváté jsme se přiblížili k Malaze a objevili s Jardou pekárnu, kde jsme okamžitě koupili nějaké bábovky. Honza jel napřed, ale po chvíli se vrátil a beze slov přijal nabízený kus bábovky. Ta bábovka nás zachránila všechny.

Přes Malagu jsme pak navigovali směrem k naší oblíbené dálnici. Jen se nám nepodařilo najet do správného pangejtu, ale jeli jsme přímo po ní. Nebyl tam vyznačen zákaz pro kola, tak to vypadalo slibně, ale byla to pěkná chyba. Jednalo se o tříproudovku a ještě se připojovali další dva pruhy zprava. V ten moment jsme se octli uprostřed pětiproudovky a na obou stranách frčela auta osmdesátkou. No přežili jsme to zázrakem.

Pak už to bylo jednoduché. Na zákaz jezdit po promenádě jsme se vykašlali a pěkně si ji projeli celou i s krásným přístavem pro luxusní jachty. Bylo půl jedenácté, nikdo tam už moc nebyl, a tak to ani nevadilo. Dojezd se neobešel bez vtipného zakončení. Jarda jel napřed, špatně uhnul a musel se vracet. V ten moment byl asi minutu za námi a nevšiml si, že už jsme doma. Minul apartmá a pokračoval dalších deset minut stále na jih. Volali jsme mu, abychom ho zastavili. Jinak byla šance, že dojede až na Gibraltar.

Večeři jsem dal z nakoupených špaget, kdežto kluci vyrazil v 11h shánět nějakou hospodu. Jinou než anglickou nenašli a tak dodrželi princip, že když už jsou v cizině, tak přeci nebudou jíst české věci.

Venda

Malaga den 4

Milá Haničko

Vašek se na dnešní reportáž vyprdnul, protože dopisoval reportáž z předešlého dne a jelikož vůbec nevyjel tak vlastně není moc o čem psát. Z toho důvodu zaskakuji a pokusím se dnešní etapu popsat samostatně.

Jak již bylo řečeno od rána pršelo a byla zima. Po včerejších 130 km se nikomu moc na kolo nechtělo, ale zase na druhou stranu nikdo nechtěl zůstat celý den zavřený v apartmánu. Nakonec jsme se vykopali zhruba ve 13 hodin, s tím že zajedeme do Mijas což je cca 15 km od apartmánu a 500 m výškových a tam se dohodneme co dál.

Po včerejší etapě na tom byly nejhůř zadky. Po několika prvních kilometrech nikdo nevěděl jak si pořádně sednout. Z předešlých soustředění vím, že už to bohužel do konce lepší nebude. Orientačně jsme to bez Vaška vcelku zvládali a najednou jsme se vyloupli u „Figurky“, což je místní památník nevím čeho. Od Figurky už to bylo navigačně jednoduché prostě stále do kopce. Zhruba 2km před Mijas začalo pršet a pršelo čím dále více a jelikož bylo zhruba 15 hodin což je zde čas oběda shodli jsme se, že v Mijas se schováme, naobědváme a dohodneme co dále.

Našli jsme bar, kde seděli místňáci což je předpoklad kvality, každý jsme si dali půlku kuřete s hranolkama za 6 éček a k tomu pár piv. Až při placeni jsme zjistili, že pivo bylo za 3,5 eur což je nejdražší pivo, co jsme si tu dali když tedy nepočítám pivo za 6 euro v Paříži.

Déšť neustával a tak jsem se rozhodl s Jardou, že pojedeme zpátky nejkratší cestou, Pavel si stál na svém, že jede do Coin v překladu Kolín a vrátí se zadní stranou kopce s lanovkou. V počasí které bylo se mi to zdálo jako holí nesmysl ale Plechy je tvrďák tak jsme mu jen řekli ať se v Kolíně vyfotí a rozešli jsme se.

Jeli jsme z Mijasu přímo dolů k moři za vydatného deště a pomalu začali omrzat. V duchu jsem řešil, jak asi za mnou Jarda brzdi v krátkých rukavicích když já mám dlouhé a stejně mi ruce i nohy mrznou. Také jsem si říkal, jak si asi Pavel v tom dešti dává do Kolína a těšil jsem se až budeme v teple apartmoše. Moře se nám začalo přibližovat a tím i začala stoupat teplota. Naštěstí. Ještě jsem pořešili drobný navigační problém přejeli 2 dálnice a byli jsme u pláže. To už jsme věděli, že máme vyhráno. Nejen že vylezlo trochu i sluníčko, ale podél pláže to bylo domů, co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole.

Nakonec jsme dali v hnusném počasí krásných 40 km. Příjemně se protáhli vytočili nohy a při cestě zpátky i usušili věci na sobě.

Bojovník Pavel nakonec uskutečnil svůj plán dojet do Kolína a zpět. Najel zhruba 80 km což v počasí, které bylo a s jeho nohou je úžasný až bláznivý výkon.

Večer jsme se společně vypravili do jednoho z místních barů, kde mají pivo za Euro 40, ale nebyla to úplně dobrá volba. Nejen, že jídlo bylo dražší ale obsluha se na nás dívala jak na vrahy když jsme si dovolili objednat třetí kolo piv. Nakonec jsem pod psychologickým nátlakem v podobě větrání, mlácení a všemožného kraválu vzdaly, zaplatili a šli domů. Tady si odpočatý Vašek a unavený Pavel ještě otevřeli víno a klábosili až do půl 3.

Samozřejmě se jim pak nechce stávat, ale mohli jsme si to dovolit, protože předpověď nebyla nejlepší, ale to už patří do reportu dalšího dne, který snad napíše zase Vašek.

Pua Pua Haničko měj se krásně Vašek v.z. Honza

Malaga den 5

I přes neustálé naléhání se Vašek na reporty vyprdnul, takže popis zbytku soustředění bude již jen ve zkratce.

Další den ráno nebylo počasí nic moc, ale po včerejším průjezdu bouří to ani moc nevadilo, alespoň jsme se pěkně vyspali a pomalu se připravovali na další vyjížďku za sledování několika dílů Okresního přeboru.

Při dalších dílech Okresního přeboru jsme naplánovali odpolední trasu nebo spíše kam pojedeme na oběd. Stále pršelo, ale podle radaru by již nemělo a tak jsme vyrazili. Samozřejmě jakmile jsem ujeli pár kilometrů tak začalo pršet ještě více, ale nakonec jsme tomu ujeli.

Po zhruba hodině jízdy jsme dorazili do restaurace co jsme měli v plánu. Pavel se neuvěřitelně vlekl i když tvrdil, ze jede stále stejně. Zde jsme se opět parádně najedli za poměrně dobrou cenu začali jsme řešit kam se vydáme. Na delší vyjížďku už nebyl čas a tak jsme se domluvili, že zkusíme R6 což byl krásný singlík, který jsem zkoušel první den. Znamenalo to ale nastoupat zhruba 700 výškových metrů.

Hora, na kterou jsme stoupali, byla protkaná spousty singlíků a bylo vidět, že jsou poměrně hodně využívané a také nás za chvilku předjelo Vito, ze kterého o kousek víše začali vylézat freerideristi. Na nic nečekali a hnedle se spustili dolu. My jsme pokračovali dále směrem vzhůru. Neměli jsme žádné vysoké tempo a silnice po dopoledním dešti začali osychat. Závěrečné stoupání mezi kamením jsem vzdal a kousek vytlačil. Co se tam budu honit, čeká mě ještě také cesta dolů o které nikdo nevěděl kudy vede. Ostatní včetně Pavla kopec vcelku v pohodě vyjeli. Kopce mi prostě nejdou.

Konečně jsme vyjeli nahoru a mohli jsme se pustit na R6. byl to krásný singlík zaříznutý do úbočí kopce. Nic těžkého tak akorát na začátek sezony. Sem tam terénní vlna. Problém byl Pavlův kotník. Občas bylo potřeba více zabrat a nebo přenést větší kámen, ale to s Pavlovým kotníkem moc nešlo. Nakonec i Pavel uznal, že to nedá, i když se dostal docela daleko. Rozhodl se že se z Jardou vrátí a mi s Vaškem budeme pokračovat dál.

Myslím, že to kluci otočili v pravý čas. Singlík ještě chvíli pokračoval na pohodu, ale pak se rozdvojil. R6 pokračovala do strmého kopce a R3 zase ze strmého kopce dolů. Nechtělo se mi stoupat do šíleného kopce, zvláště když jsme nevěděli kolik kopců tam ještě je a také to vypadalo, že začne každou chvíli pršet a za hodinu se začne stmívat.

Z R6 jsme proto odbočili na R3, která mířila do údolí. Byl to stále krásný singlík, ale už o poznání techničtější a občas jsme museli slézt a tlačit. Myslím, že jetelný byl celý, ale nechtělo se mi riskovat na 29 hardtailu s 8 cm přední vidlicí a ještě ke všemu zase začalo pršet. Singlík jsme si náležitě užili a dokážu si představit jet ho i několikrát mít sebou svého nového Santu (Celolp0ri 140/140) jen bych asi raději využil lanovku než to neustále šlapat nahoru.

Když jsme dorazili na silnici zjistili jsme, že jsme kousek od "Figurky" kolem které jsme již několikrát jeli. Vašek chtěl ještě lapat kilometry a mě se nechtělo ho zkoušet uviset a tak jsme se rozdělili. Vašek směřoval směrem nahoru k vysílači, ke kterému nakonec dojel a já od figurky dolu směrem domů.

Od figurky vedla k moři krásná klikatá ulička skoro až k apartmánu takže jsem byl doma za chvilku, kde už kluci byly vymydlení a ready na večeři. Tentokráte jsme vyrazili objevovat další hospodu a to zase v dešti, ale jelikož v okolí našeho apartmánu bylo zhruba 10 hospod tak to nevadilo.

V hospodě to probíhalo podle tradičního místňáckého scénáře. Když vcházíte všichni jsou usměvaví s slibují vám modré z nebe. Jakmile si objednáte již je nezajímáte a když dojíte chraň bůh si ještě něco objednat. Nejraději by byly kdyby jsme si vzali jídlo do krabičky a snědli si ho doma. Teorie, že ve španělsku se začíná žít, až po 21:00 se tady rozhodně nepotvrdila. Nakonec to až tolik nevadilo. Na druhý den mělo být krásně a měli jsme v plánu královskou etapu a tak jsme šli brzo spát.

Malaga den 6

Na tento den nám Vašek naplánoval královskou etapu. Zběžně jsme skoukli mapičku a plán odsouhlasili. Jednalo se o cca 130 km s výjezdem do cca 1000 m.n.m. Nevypadalo to špatně a tak jsme se dohodli na odjezdu již v 9:30. Tento čas jsme jako vždy stihli pouze ja a Jarda. Pavel něco nutně ladil na kole a Vašek trůnil na záchodě a tak ostatně jako vždy jsme s Jardou zašli na předstartovní pivo do nejbližšího baru což bylo cca 10 m. Pavel se vykodrcal jako první a vyrazil napřed, aby šetřil kotník, za čas dorazil Vašek a tak jsme svižně dopili a vyrazili, abychom se vzápětí opět poztráceli. Sraz byl cca 15 km vzdálené vesnici, ve které jsme již několikrát byly, a každý měl jinou oblíbenou cestu. Já jel svou osvědčenou klidnou uličkou kolem figurky, kluci oklikou po větší vrstevnici. Nakonec jsem byl ve vesnici první těsně následován Jardou s Vaškem. Pavel nikde. Po telefonické domluvě jsme zjistili, že je stále na trase, ale moc to nevadilo byl nádherný den sluníčko svítilo a dokonce i místní cyklisti sundali lyžařské kukly, které tu hojně využívaly. My jeli krátké, krátké místňáci dlouhé dlouhé, ale bez kukly.

Další cíl mělo být městečko Coin alespoň jsme si to mysleli. Až časem se ukázalo, že jsme měli odbočit před Coinem, ale to jsme s Jardou netušili a proto jsme zvesela stoupali a klesali a cesta nám příjemně ubíhala. Na jednom kruhovém objezdu jsme chybně odbočili a při návratu na správnou cestu jsme zahlédli v dáli cyklistu. V domnění, že jsou to kluci jsme kola rozjeli a doufali, že je dojedeme.

U značky Coin jsme tušili, že jsme se asi zase poztráceli a tak aby toho nebylo málo tak jsme se rozdělili i s Jardou. Nebudu to prodlužovat po drobném nahánění jsme se sešli na malém náměstíčku, které vypadalo jako vesnice Petra na Malorce. Čtvercové náměstíčko v každém rohu kavárna a zahrádka. Vybrali jsme jednu kavárnu, která byla na sluníčku a Vašek nám objednal několika chodové menu místních specialit, které jsme zapíjeli ne jedním pivem. Byl to nejlepší oběd za pobyt v Malaze.

Po dobrém obědě si kluci dali kávičku a ja pivko navíc a pomalu se začal lámat chleba. Bylo jasné, že pokud chceme dokončit královskou etapu se ctí tak bychom měli vyrazit, ale komu by se chtělo, když tam bylo tak krásně? Nechtělo se mi honit za kluky do kopce a Pavlovy by se asi chtělo, ale zas měl stále bolaví kotník takže jsme se rozdělili. Vašek s Jardou pokračovali v královské etapě a já s Pavlem jsme pokračovali v konzumaci piv.

Po dostatečně dlouhém odpočinku a vypití dostatečně mnoho piv jsme se nakonec i mi s Pavlem zvedli a vydali se na průzkum do vnitrozemí. Jak jsme byli příjemně naladěni, ukecal jsem Pavla, že je nejvyšší čas vydat se na freeride po místních vesnicích. Žádná mapa žádné starosti prostě jen klasická vyjíždka mísní krajinou, odbočovat tam kam se nám zrovna chce. Trochu jsme byli limitováni Pavlovím kotníkem, ale ja jsem si to po týdnu mapování vyloženě užíval - Nerad jezdím podle mapy jen to zdržuje.

Po dostatečném projetí jsme byli nuceni najít nějaký ten bar a doplnit tekutiny. Po chvilce hledání jsme našli město na následně i bar. Pavel vybral bar Kosa Nostra, kde jsme si dali pivko a zjistili kde to vlastně asi tak jsme a rozhodli se pomalu začít vracet.

Pavel mě trochu zmátnul v orientaci ale po vymotání se z města již bylo vše jasné a frčeli jsme směr moře to je vždy příjemný směr. Pak už stačilo se jen zorientovat, jak daleko asi jsme a bylo jasno. Byli jsme již jen kousek od apartmánu a tak bylo na čase si dát nějaké to pivko. Když se nám nepodařilo zdolat královskou etapu tak alespoň se královsky pomějeme.

Když jsme dorazili do apartmánu kluci tam ještě nebili, což se dalo čekat a tak jsme vyrazili samostatně na večeři k oblíbenému Angličanovy, který nestresoval, vařil do půlnoci a celkově se choval na pohodu ne jak místní vystreslí Španělé. Dali jsme si něco málo k večeři a samozřejmě pár dalších piv. Při sledování místní MTV kde hráli hudbu našeho mládí jsme zjistili, že v oblíbeném baru čepují plzeň což bylo menší překvapení. Barman říkal, že je Plzeň levnější než místní San Miguel, kterým měl pivovar cca 10 km.

Po večeři jsme se pomalu začali vracet zpět, kde již odpočívali vymydlení kluci a sdělovali nám zážitky z jejich části královské etapy. Nejsilnější zážitek co jsem pochopil, byl, když jim zmizela silnice a museli pár metrů lézt s kolem přes plot a brodit se. Po sdělení si zážitků vypití posledních piv a vín jsme šli nakonec spokojeně spát.

Další den nás již čekalo balení a návrat domů.

Malaga Závěr

Co říci závěrem? Výlet byl určitě přínosný nejen po stránce cyklistické, ale také i duševní. Zvláště pokud se držíme hesla, Co tě nezabije to tě posílí.

Malaga je poměrně velké přístavní město, na kterém nic speciálního není. Okolí je o to zajímavější a hodně připomíná hornatou část Malorky. Rovin je tu poměrně málo, ale při troše snahy se určitě dá nějaká najít. Silničky jsou poměrně ve špatném stavu, ale na silničce by se dalo jezdit na pohodu. Osobně si myslím, že Malaga je lepši na horské kolo a singlíky v jeho okolí jsou úžasné. Potraviny jsou stejně drahé jako u nás a jelikož se dá sehnat pivo i za Euro a půl tak i v hospodách je poměrně levně. Překvapilo mě, že většina barů je anglických s anglickou obsluhou. Počasí je o pár stupňů lepší než na Malorce, ale jinak v zásadě velký rozdíl není. Snad jen provoz na vedlejších silnicích je menši než na Malorce což bude tím, že důchodci se tu zdržují více u moře a nejezdí do hor tak jako na Malorce. Také motoristé jsou tu vstřícnější a objíždějí cyklisty opravdu zeširoka bez troubení ani když jedete na kole po dálnici.

Jediný problém s výletem je přeprava. Zvláště mezipřistání v Paříži je velký zážitek jak pro kola, tak pro lidi. Tolik roztrhaných krabic na kola jsem dlouho neviděl. Mě pro jistotu ještě nepřivezli kufr, ale na druhou stranu ho přivezl kurýr druhý den až domu a světe div se, vše bylo v pořádku.

Do Malagy bych se rád podíval znovu, vzal si pořádné celopéro a více prozkoumal místní singlíky za pomoci lanovky. Otázka je zda není lepší příští rok zkusit další destinaci jako třeba Maroko. Tam by byli opálené rukávy hnedle.