Trans Provence - Tak trochu jiné ježdění

Loni na podzim jsem na internetu objevil odkaz na Trans Provence. Za roky co s kamarády jezdíme na kolech jsme zkusili všelicos, ale toto byla nová výzva. Na jednom z mnoha setkání cyklistického spolku Pekáč Jenda navrhl, že bychom se mohli na tyto závody přihlásit. Všechny tato myšlenka nadchla, ale přihlásit se nechtěl nikdo. Nakonec jsme se přihlásili já s Jendou a příparava mohla začít.

Trans Provence se jezdí koncem září, ale to jsem z pracovních důvodů nemohl a tak jsme zvolili přejezd po závodní trati s průvodcem takzvaný Guide week. Dnes už víme, že to bylo naše štěstí i když nakonec bychom i ty závody asi také přežili.

Přílet

Je ráno 31. srpna a už je to tu. Trans Provence. Kolo je v krabici, batoh narvanej k prasknutí, Jenda mne vyzvedává a jedeme na letiště. S pivem za stopade čekáme na letadlo do Nice. Let je v pohodě, letiště v Nice takové francouzské. Nemají výdej pro nadměrná zavazadla a krabice s kolama posílají standardně po pásech. Honzovi se krabice sekne ve výjezdu a zablokuje zavazadla ze čtyř letadel. Kola máme, a tak jdeme zjistit, jak se dostaneme z terminálu 2 na terminál 1. Autobusem. Tak cpeme krabice do busu a po chvíli jsme na místě srazu. Rychle sestavíme kola a nacpeme krabice do dodávky (vezou nám je někam schovat) a, ať se dobře uvedeme, jdeme si koupit nějaký alkohol. Na celém letišti v Nice nemají v ten moment snad jediné pivo. Tak bereme dvě lahvičky vína a ještě před nasednutím do auta je vdechneme. No nebyl to špatný nápad, aspoň většinu první půlky čtyřhodinové cesty prospím. Vedle mne nezavře pusu Michelle. Když už ji zmiňuju, mohl bych představit naše spolubojovníky.

Průvodci:
Julia a Chris (Specialized STUMPJUMPER FSR C 150, Yety SB66 150)

Mlaďasové z Londýna:
Rob a Dave (Specialized STUMPJUMPER FSR 150, Specialized Camber 140)

Cestovatelé odevšad:
Jihoafričanka Michelle a Kanaďan John (Santa Cruze Nomad C 160, Ibis 160)

My dva:
Borci z ČR s expediční nadváhou, tu tady máme jenom my. (Votec 150, Santa Cruze Tallboy LTC 135)

V půlce cesty máme zastávku a tak rychle vybíháme na pivo a slaný koláč. Pak ještě bereme pivo do ruky v sámošce a chvátáme zpátky do auta. Zbytek cesty uteče rychle a navečer se ubytováváme v chatičkách v Clamensane. Rychle strkáme kola a tašky do challetky a utíkáme se připravit na večeři několika pivy. Po chvíli k nám přisedávají Rob s Davem a dávají si pivo taky. Hurá, budou normální. Pak tříchodová večeře s několika džbánky vína a pak zas několik piv. Taky to ráno budu cítit.

Během večeře proběhne krátká rozprava, kterou bych shrnul takhle:
- Zítra to bude dlouhé a těžké.
- Snídaně je v sedm.
- V půl osmé se nakládají kola a věci.
- V osm se vyjíždí.

Seznam stránek článku:

Den první: Clamensane – Dinge les Bains

Den druhý: Dinge les Bains – Colmars

Den třetí: Colmars – Guillaumes - Valberg

Den čtvrtý: Valberg - Saint-Sauver-Sur-Tinée

Den pátý: Valdeblore – Sospel

Den poslední, šestý: Sospel – Menthon

Odlet

Závěr

Thank to our new friends

Den první: Clamensane – Dinge les Bains

V osm sedíme v autě a jedeme na kopec. Nejdřív po normální silnici, pak po asfaltce tak pro tři čtvrtě auta a nakonec po šotérku. Chvílema je to dost příkré, ale Julia si za volantem počíná zkušeně.

Po chvíli vyskakujeme z auta, sundáváme kola z přívěsu, nabíráme do baťohů banány, tyčky, rozinky, Haribo bonbóny a další dobroty, abychom přežili dlouhé dopoledne. Pak kolektivně kontrolujeme kola. A i když jsou pořádně zkontrolovaná, po asi dvou stech metrech se Michelle uvolňuje z osy pedál. John se to asi hodinu snaží opravit, Chris zkušeně přihlíží a my s mlaďasama postáváme opodál a odpočíváme. Hotovo jedem. Tak zas ne. Výměna pedálů, John si bere rozbitý, Michelle jeho. Kousek do kopce jedem, zbytek jdeme. Dohromady nějakých 200 výškových metrů. A jsme na vrcholku a máme jet dolů.

Pěkný singl zaříznutý do svahu, utažené vracečky, lehké to není, ale jet se to dá. Zatím to vypadá, že ve výkonosti nejsou velké rozdíly. V půlce sjezdu zastavujeme, já se osvěžuju v potoce, pak chvíli bloudíme, Chris málem trefí přes cestu natažený řetěz a jsme na silnici. Zastavujeme, Chris zvedá ruku k nebi a ukazuje, že tam někam teď budeme šplhat. Prý sedm set výškových metrů. Ze začátku je to po asfaltu, pak po šotolině a nakonec po kopci bez cesty. Ze začátku jedeme, pak tlačíme občas, nakonec už jenom tlačíme. Můj odhad, že zvládneme 500 výškových metrů za hodinu skoro sedí, na kopec se škrábeme hodinu a půl. Než se dostaneme do nejprudší pasáže, přidá se k nám ovčácký pes. Nejdřív vystraší Honzu a pak mne. Šinu se s kolem jako poslední a přemýšlím o tom, že pokud nás má sežrat, začne odzadu.

Z kopce dolů to valíme, přede mnou najednou uhne cesta a já si ustelu. Jsem docela rád, že vozíme kolena, a musím si srovnat řídítka. Zbytek cesty dolu je ok, Dojíždíme ke studánce a doplňujeme vodu do batohů. Pokyn zní jasně. Bude to dlouhý, vody bude potřeba hodně.

Kousek od studánky je auto s obědem. Na kempingovém stolku rozložené pečené kuře, několik druhů šunky, sýry, zelenina, rizoto, kuskus, ovoce, bagety, chleba… Najím se a pak řeším technický problém. Asi se mi nešetrným zacházením s kolem v letadle ohnul kotouč. Snažím se to narovnat rukou, ale to moc nejde. Tak si na to půjčím z auta hasák a hrubá síla zvítězí. I Honza servisuje, ale ten to zvládne ještě před obědem.

Po obědě bereme kola do ruky a tlačíme. Kilometr tlačíme, pár metrů jedeme. Pak vylezeme na louku a vidíme před sebou čtyři brdky v jedné řadě za sebou, každý tak sto výškových metrů. A Chris nás potěší zprávou, že první dva vytlačíme, kolem třetího je bajpas a čtvrtý zas vyjdeme. Trvá nám to přes hodinu.

Jedem chvíli dolů a pak prý poslední dnešní výšlap. Chvíli po šotolině, pak zabočíme na mírně stoupající trail do lesa. Zezadu se ozve STOP. Michelle má technický problém. Ohnutá patka přehazovačky. A tak zas čekáme. Pak chvíli jedeme, najednou se cesta stočí doprava proti vrstevnicím. Chris říká, že je to jenom 100 metrů a já po chvíli chápu, že výškových. Šlapem pěšky podle ostnatého drátu ohraničujícího nějakou pastvinu. Trénink šplhání do kopce na feratách se hodil. Pak zas chvíli sjízdný trail do mírného kopce a jsme nahoře. Fotíme se, čekáme. Pak doráží Michelle s Johnem a omlouvá se, že měla defekt. Jenda říká, že je to v pořádku, že pijeme pivo. Směje se, ale pivo večer nepošle.

Následující sjezd má být vrcholem prvního dne. Po chvíli zastavíme a čekáme, než Chris vytáhne foťák. Že nás bude fotit na rockgarden. A jen co je pravda, udělá mi moc pěknou fotku.

A pak už to valíme dolu. Je to nekonečné a není kde zastavit. A já bych potřeboval zastavit, protože už mne dost bolí ruce. Asi v půlce sjezdu je zřícenina a u ní čeká Julia. Z nedostatku jiné aktivity si to vyšlápla v protisměru. Chvilka oddechu a jedem dál. Dojíždíme k potoku a totálně prošitý Dave se tam vyklopí. Sbírá se dost těžce, na to jak je mladej. Pak potok několikrát křižujeme. Koryto potoka má tak pět metrů na šířku, v tom teče půlmetrový čůrek. Některé kameny v korytě jsou po kolena, jiné do pasu. Jednou to Jenda přejede a sklidí zasloužený ovace. Já to tlačím s ostatníma.

Sjedeme na silnici, prohlídneme si zkameněliny ve skále a pak přichází naše chvíle. Dojezd je asi osm kilometrů po asfaltu. Ukazujeme ostatním, kde jsou zas naše cyklistické přednosti.

Ubytování, sprcha, dvě piva a jde se na večeři. Jde se na můj vkus dost daleko. Navíc do „cizí“ hospody, kam se normálně nechodí. Dostáváme budget 20 EUR na hlavu, co propijeme navíc, jde za námi. S hrůzou zjišťujeme, že pivo je za 6 éček. Takže v rozpočtu máme na každýho tartuflet a jedno pivo. Jedno dáváme navíc a pak ještě dvě na hotelu. Já koukám s Angličákama na mistrovství světa ve sjezdu MTB a Jenda sepisuje podklady pro tento report. Dělal to celý týden a já si toho vůbec nevšiml.

Z rozpravy na zítra:
- Bude to dlouhé, bude to těžké.
- Snídaně je v sedm, odjezd v osm.

Den druhý: Dinge les Bains – Colmars

Ráno je podobné tomu včerejšímu, v sedm snídaně, ve tři čtvrtě na osm nakládání a v osm odjezd. Těsně před odjezdem koukám na recepci v hotelu na mapu a Julia mi ukazuje, kudy pojedeme. Kopců nás čeká dost, ale prý se mají dát povětšinou jezdit. Nasedám do auta jako poslední a hurá na kopec. Teda spíš pod kopec. Vyskládáme kola a nasedáme. Přes půl hodiny jedeme, pak další půlhodinu tlačíme. Na kopci je první Jenda, já chvíli po něm, a pak se postupně trousí zbytek.

Dolu jedeme pěkným singlíkem, Z kopce to všem fakt jde, je vidět, že to nejsou žádní nazdárci. Začíná se postupně usazovat pořadí, v němž se do sjezdu pouštíme. Julia / Chris, pak John, kluci anglický, já, Michelle a Jenda. Michelle pod kopcem ještě neodloží kolo a už mele. Je v tom docela vytrvalá, zbytek skupiny je z toho dost na větvi.

Pod kopcem jsme najeli na silnici a jeli na oběd. Ten byl ve vesničce Tartonne u kašny, do kašny byly nastrkaný plechovky s pitím. Zatímco kokakolička plavala, ostatní plechovky ležely na dně. Divný. Cpu do sebe, co se dá, po chvíli nakládáme kola a jedeme na další kopec. Vystoupíme a pokračujeme dál do kopce na kole. Pak pěkný trail dolu, poměrně jednoduchý. Uprostřed bylo jedno techničtější místo, všichni jdou, já jedu, Jenda za mnou. Já to dávám, Jenda si vystoupí. Je začátek tejdne, hlava je ještě čerstvá, takže to jde. Ke konci tejdne už bude odvaha trochu opadat.

Krátký kopec nahoru a pak další sjezd. Docela mazec je to, prostě prudce z kopce rovně dolů po prašné cestě. Přede mnou to tam posílá Dave docela odvážně, až ho pak musí Michelle dole chválit za „nice save“. V půlce se změní terén na volné kamení, na to mám trénink z Beskyd, tak to tam posílám. Není to těžké, aspoň ne pro nás. Když to je „special stage“ v rámci závodu, musí to být maso.

Poslední výjezd této části odpoledne je po šotérku asi hodinu, odhadem 500 výškových metrů. Kluci anglický mají na kole jenom jeden převodník, počtem zubů někde mezi mým prostředním a Jendovo velkým. Takže to, co já si v klidu kvedlám na kašpárka, oni rvou na sílu. Takže jedou napřed. Ujíždí mi i Jenda, já zas ke konci dojíždím jednoho z mlaďasů, který ke konci dost tuhne.

Na kopci se dočkáme komické scény, kdy Michelle aranžuje Johna na fotku, až ten se při tom rozseká. Nic vážného se nestane, ale aspoň se zasmějeme.

Dolu pokračujeme krásným singlem, teď zas mám „nice save“ já, když mi uskočí zadní kolo ze svahu. Sjedeme z kopce na silnici a po asfaltu dojedeme do Thorame-Basse do kavárny. Všichni si dávají kafe, my s Jendou pivo. Měl sem za námi dorazit Chris a dojet s námi zbytek cesty, ale místo toho ladí před hotelem kolo. Zazvoní mi telefon, chvíli něco řeším a následně si vyslechnu, že zdržuju, a že kvůli mne stihneme jenom jedno.

Potom pokračujeme dál po silnici kolem krásného rybníčku Lac des Sagnes a pořád po silnici sjedeme do údolí řeky Verdon. Odbočíme na hlavní silnici a chvíli po ní stoupáme proti proudu řeky. Pak přes most dojedeme na šotolinovou cestu, po které stoupáme k vesničce Ondres, odhadem tak půl hodiny. Já si v klidu kvedlán nahoru, přede mnou Julia, Angličani a Jenda, za mnou Michelle s Johnem. Před vesnicí odbočíme na kozí stezku hurá dolu. Teda zas tak hurá ne, protože před každým brdkem dolů nasazujeme kolena. Sjezd je standardně pěkný; nic těžkého, ale pěkné je to moc.

Závěrečných odhadem tak deset kilometrů po silnici do lehkého kopce spolkneme s Jendou jak sklenici vody. Na ostatní čekáme u piva, před večeří zvládneme s Jendou tři. Večeře začne parádním koláčem quiche. Pak je maso a nakonec zmrzlina. Dávám si čokoládovou a citronovou, což nikdo moc nechápe. Ale já to tak mám rád. Následuje rozprava, která je na zítra docela optimistická:
- Bude odpočinkový den, a
- snídaně je až v osm.

Pak se všichni trousí spát, my si s Jendou dáváme ještě jeden džbánek vína.

Den třetí: Colmars – Guillaumes - Valberg

Snídáme v hotelové restauraci s výhledem na místní trhy. Na talíři máme každý kolečko šunky, velké asi jako standardní pizza. V průměru i na výšku. Anglickejm klukům se do toho moc nechce, tak máme s Jendou každý dvě. Po snídani naložíme kola a já pak bloumám po trhu a slintám.

Odpočinkový den začíná výjezdem (autem, samozřejmě) na Col de Champs do výšky 2.087 m.n.m. (podle cedule, u snídaně říkali, že do 2.400, ale to nejspíš lhali a machrovali). Nahoře fotíme a balíme si svačinu na cestu. Moc si toho neberu, když to má být skoro jenom z kopce. I když z téhle výšky je to z kopce pokaždý sakra daleko. Dneska jede zase Julia.

Sjezd začíná moc pěkně. Jedeme po horské louce po kozí stezce, není to nikterak prudké ani těžké, jenom se musí dávat bacha na kameny, které jsou občas větší, než pobere vidlice.

Stezka po chvíli křižuje silnici, tak tam Chris zastaví auto a fotí. Pak pokračujeme dál z kopce, je to čím dál prudší a zatáčky utaženější. Dál jedeme po vrstevnici podél nějakého kanálu s vodou. Není to těžké, ale koupat se nikomu nechce. Pak tlačíme do kopce a pak zase dolů. Jede se po stezce zařízlé ve skále, chvíli je to na pohodu skoro po vrstevnici. Někdy lehce příkřejší, sem tam nějaká točka.

Jedno místo je příkřejší trochu víc, všichni tam stojí, tak zařvu bacha, jedu. A jedu. Dole si nevyberu nejlepší stopu, a tak si šlápnu. Za mnou to dá Jenda a pak taky Dave s Robem. Ostatní vynesou kola nahoru a pak tam něco asi půl hodiny řeší. Několikrát to vypadá, že už pojedou, pak zas nic. Nakonec to sjedou lépe či hůře všichni a pokračujeme dolů.

Pak zas z kopce, do kopce, z kopce a byl oběd. Oběd byl vesničce Villeneuve-d'Entraunes na náměstí, tentokrát je o vesnice s hospodou. Tak si dáme s Jendou dvě piva.

Po obědě vyjedeme kousek autem, nasedáme na kolo a já zjišťuju, že mám skoro prázdné zadní kolo a lehce řízlý plášť. Naštěstí to po chvilce tmel zacpe, a tak můžu pokračovat. To co nastává, je pro mne dost mazec. Všem se to líbí, Jenda nic neříká, já trpím. Ani to není extra těžké, ale mně to prostě nesedlo. Je to jako jezdit po měsíční krajině, nějaká černá kamenná drť na sluníčku. Ani nevím, k čemu bych to tady přirovnal. Nějací místňáci na tom mají namlíkovanou sjezdovou trať, jsou tam i nějaké MTB plakáty na lokální enduro závody. Fotky, jak to tam vypadalo na závodech, si můžete prohlídnout zde.

Pro velký úspěch jsme to jeli hned dvakrát. Aspoň je dole řeka, tak jsem si mezi první a druhou jízdou opláchnul ksicht a vlezl tam nohama těsně pod kraťasy. Kotníky nebolí, tak je voda asi teplá.

Když se dozvím, že po třetí už to nepojedeme, docela se mi uleví. Nasedáme zase do auta a jedeme po silnici z kopce. Po chvíli přejedeme řeku a silnice se zlomí nahoru. Šplháme na poměrně dlouhý kopec do vesničky Sauze. Při závodě to prý jezdí na kole, jsem rád, že to dneska jedeme autem. Potom co vystoupíme z auta, ještě vyšlapeme pár výškových metrů, pak nasadíme chrániče a mažeme dolů. Sjezd je opět parádní a dlouhý a končí v městečku Guillaumes. V místní kavárně už čeká Chris, tentokrát si většina z nás dává pivo. A pak ještě jedno.

Nakonec ještě jednou nasedáme do auta a vyjíždíme do lyžařského střediska Valberg, kde dneska nocujeme.

Po příjezdu máme asi hodinu a půl osobního volna, tak s Jendou vyrážíme na pivo. Je poznat, že není ani lyžařská ani letní sezona. Z mnoha barů je otevřen pouze jeden, a ten je obsypanej místňákama. Naštěstí na nás zbyla dvě místa na zahrádce na baru s výhledem na lanovku a do modřínového parku. Je to pěkné a uklidňující. Po příchodu zpátky na hotel ještě stíháme jedno pivo a už je večeře. Večeře je tady parádní, jako předkrm salát, pak hovězí na špejli s těstovinami a nakonec creme brulée.

Jenda trochu zpražil Michelle, která si nedala creme brulée, ale zmrzlinu. A místo aby ji jedla, tak krafala a krafala. Tak ji jenom řekl, že má zmrzlinu a ta se jí, než roztaje. Všichni se zasmáli a Julia to komentovala ve stylu, že to je slušně řečený drž už konečně hubu.

Rozprava byla krátká, protože zítra to má být také krátké. Ale ono i krátké dni jsou tu docela dlouhé, tak se uvidí.

Nakonec jsme u stolu zůstali s Angličanama a zvládli ještě dva džbánky vína.

Den čtvrtý: Valberg - Saint-Sauver-Sur-Tinée

Druhý den za sebou je snídaně až v osm. Navíc je to dneska to poprvé, co nezačínáme do kopce autem, takže odpadá nakládání kol.

Jenda si u snídaně střihne vtipnou scénku s vajíčkem. Na pultu je mají připravena syrová, vedle nich je nádoba s horkou vodou, kde si je má každý povařit podle svých preferencí. Dokonce tam na to mají i nachystané přesýpací hodiny. Jedny na čtyři minuty, jedny na pět a jedny na šest. Toho si ale Honza nevšimne, a tak u stolu začne rozbíjet syrové vajíčko. Naštěstí ho na to včas upozorní Julia, takže se mu nepovede si vajíčko na sebe vyklopit.

Po snídani navlečeme poprvé na tomhle výletě buznagaťky, naházíme tašky do auta, já ještě dofouknu zadní kolo a po lehce stoupající asfaltce dáváme sbohem lanovkám ve Valbergu a jedeme asi dva kilometry vstříc prvnímu sjezdu. Krom toho, že se parádně rozjedeme, tak jsou hned od začátku nádherná panoramata. Navíc nemusíme spěchat, protože Michelle je daleko za námi, ostatně jako obvykle na asfaltu.

Než začne singlík z kopce, musíme projet elektrickým ohradníkem. První dostane ránu Chris, hned po něm Jenda. Pak následoval pěkný a na místní poměry jednoduchý singl občas zpestřený většími kameny. Na jednom nechal Jenda zub. Naštěstí jenom od převodníku.

Sjedeme do městečka Beuil ze kterého stoupáme šest kilometrů po asfaltu na sedlo Col de Couillole Nahoře jsme s Jendou zároveň, pěknou chvíli před námi dojel Rob, těsně za námi Dave. Čekáme na zbytek ve stínu u chaty a přemýšlíme, jestli si máme dát pivo. Jenda je pro, mně se moc nechce. Ale když dorazí zbytek a dává si kafíčko, tak my si pivo dáme. Chvíli bojujeme s tím, že paní nemá zpátky na dvacku, ale vyřešíme to. Michelle si nás fotí s hodinkami, protože ještě není jedenáct a ona něco takového vidí poprvé.

Po pivu / kafíčku vyrážíme zase z kopce. Pěkný singl, nejdřív na holé pláni, potom v lese, cesta zařízlá do svahu, jenom pár těžších míst, dole ke konci kamenné schody.

Ke konci sjezdu dojedeme k mini modelu vesnice a k parádní vyhlídce. Na té se fotíme, všichni společně. John přidělá foťák na stativ a fotí nás přes japko, kterým to ovládá. Asi. Vypadá to dost sofistikovaně, já na to samozřejmě čumím jako tele na nový vrata.

Pak sjedeme pár dlážděných schodů a jsme na místě oběda. Moc pěkná vyzdobená vesnička Roubion. Každý tu má na okenicích nějaký obrázek, na návsi je umělecký krámek. Nemám moc hlad, asi jak jsem se před chvílí najedl piva, tak obědvám jenom lehce. Jeden kus bagety a pak už jenom ovoce. Stejně to má být po obědě jenom kousek nahoru a pak jeden kopec dolů. „Brnkačka“.

Po obědě naložíme kola a vyjedeme autem zpátky do sedla Col de Couillole. Cestou z auta můžeme sledovat, kudy jsme jeli dolů.

Chvíli jedeme do kopce po široké lesní cestě, naštěstí v zimě sloužící jako běžkařská trasa, takže nikterak prudké. Trochu už se mi to dneska začíná do kopce zajídat. Naštěstí se kopec zlomí. Nahoru, takže můžeme tlačit. Asi hodinu jdeme, vylezeme nad úroveň lesa. Po chvíli jsme na vrcholku, fotíme, koukáme.

Začátky kopců dolu tady mám nejradši. Jede se po otevřené planině, většinou po kozí stezce, nijak příkré, párkrát se objede kámen nebo se na něj musí vyskočit. Tohle tady trvá možná čtvrt hodiny, možná dvacet minut. Parádní, úžasné, nejlepší. Řvu nadšením.

Chvíli na sebe čekáme, pak vyrážíme. Pořád singlík, teď ale stoupající. Většinou mírně, ale pár míst je prudších. Pak se to zase láme dolů, chvíli bloudíme, jsou to nově objevené traily a mají se jet během letošního závodu. Ještě nejsou značené. Asi aby si je závodníci nemohli dopředu projíždět. Chris to také ještě nejel, tak je teď mapa jeho nejlepší kamarád. Konečně cestu máme a frčíme dolu. Nejdřív lesem, pak vjedeme na louku. Uzoučká pěšina je dost často překrytá okolní vysokou trávou, je potřeba dávat bacha, protože tráva umí schovat kameny, které ani 150 mm zdvihu na 29“ kole nepřežehlí. Natož moje šestadvacítka.

Jedu za Jendou a ten najednou zmizí o metr níž. Tak to pošlu za ním, ale netrefím a letím. Přes řídítka, do kotoulu, ležím a koukám, kde je kolo. A kolo padá na mne a trefuje mne řídítkem do žeber. Au. Jinak jsem ale v pohodě, rychle se zvedám, zvedám i kolo a dojíždím pár metrů k ostatním. Lehce se vzpamatovávám a slyším, jak tam John posílá Michelle. Dělá stejnou chybu jako já, jenom nemá judistickou průpravu, a tak místo judokotoulu předvede parádního placáka. John a Chris k ní hned běží, pak u ní chvilku sedí, a pak začnou nosit kameny. Co se děje, to jí zakopávají? Ne, tak upravují ten osudný schod, aby ho příště dalo i mimino na odrážedle. Po chvíli dorazí Chris a říká, že Michelle je v pohodě, jenom má rozseklý ret. A ještě jedna podstatná změna. Vůbec nemluví. A vydrží to až do večera.

Zbytek sjezdu jsem jel v nějaké křeči. Ani si ho moc nemapatuju, jenom vím, že to bylo dlouhý. Pomůžu si teda Jendovo vzpomínkami: „To nejlepší nás ještě čekalo. Singlík vypadal, jak když sestupujeme z ferraty . Samá točka, přejezdy po skále, zatáčky jsou zarostlé, takže se dá v klidu spadnout. Což jsem taky hned udělal. Průběžně ho dáváme, sem tam někdo spadne. Masakr.“ Ke konci už je vidět silnice dole v údolí, vedle ní řeka. Je to ještě sakra hluboko. Když sjedeme dolů, přejedeme dřevěný most, vytlačíme kopec k silnici a popojedeme do městečka Saint-Sauver-Sur-Tinée. Tam dáváme dvě piva a nakládáme kola na přívěs a sebe do auta. Vyjíždíme do vesnice Rimplas kde se ubytujeme, rychle osprchujeme a vyrážíme autem na večeři do Valdeblore. Dnešní odpočinkový den znamenal jedenáct hodin na kole. Jsme zvědaví na zítřek, kdy to má být těžké.

Večeře je opět úžasná, jako předkrm máme pizzu. Na osm lidí máme šest různých druhů nakrájených na osm kousků. Pak obligátní maso a těstoviny, dezert, pár džbánků vína. Vracíme se na hotel, tam už je vše zavřeno, tak si ani nemůžeme dát pivo na dobrou noc. Ale je to asi dobře, ráno se v sedm nakládá auto, v půl osmý je snídaně a v osm odjezd.

Den pátý: Valdeblore – Sospel

Koukám na webu na videa ze závodu a říkám si, že bych měl pohnout s reportem. Vždyť už je to měsíc, co jsme tam byli. Tak hurá do toho, chybí už jen dva dni. Dva asi nejvýživnější dni.

Ke dnešku se vzhlíží s obavami, má nás čekat 2.000 výškových metrů nastoupat a ještě větší porci sklesat. Ráno super rychlá snídaně a už se vezeme na kopec. Michelle pořád ještě nemluví. My s Jendou bereme zase buznagatě, doufáme, že budou lépe chladit. V půl deváté už sedíme na kole a jedeme nahoru. Asi hodinu jedeme, další hodinu a půl jdeme. Za dvě a půl hodiny jsme na kopci. Ukazatel ukazuje Col de Deux Caires, 1.921 m.n.m. Od něho ještě kousek stoupáme, pak jedeme po nádherném singlu, občas zařízlém do svahu, občas přímo po hřebeni. Je to docela exponované, ale dá se jet.

Zas chvíli tlačíme do kopce a pak už nás čeká sjezd k místu oběda. Což znamená, že oběd bude možná za hodinu a půl, možná za dvě. A možná i déle, protože cestou řeší Dave tři defekty, Rob jeden. Ještěže mají plný batohy duší. Na konci sjezdu jsou kamenné schody, po včerejšku nemám chuť ani sílu riskovat, tak kus jdu. Jenda to tam posílá a letí. Naštěstí i on i kolo bezpečně přistanou a můžeme jít dál.

Oběd je v kašně, tak v mezičase blbnu a zkouším vyskočit dva schody ven. Dohromady mají možná čtyřicet centimetrů. Dávám to a jedem si od hasičů nabrat vodu na odpoledne. Doteď to bylo na pohodu, ale odpoledne má být ještě těžké. I proto nás snad poprvé popohánějí u oběda.

Vyjíždíme autem na další kopec a Chris říká, že tohle se při závodě šlape. No potěš. Dneska se na nás poprvé střídají průvodci v poledne. Prý to tak dřív bývalo každý den, my jsme první skupina, kdy se střídají po celých dnech. Jedeme to autem přes půl hodiny. Kopec dolu je krátký, tak sotva hodinu. Akorát jsou sjezdy čím dál tím náročnější. A my čím dál unavenější. Jak se blížíme k moři, mění se taky vegetace. Jako křoví. Čím dál víc jezdíme skrz trnitá roští, takže každý už má na rukách nějaký šrám. Spíš víc než míň. Ke konci sjezdu si z kola vystoupí John. Jedu dost daleko za ním, takže už ho vidím lézt z křoví asi tak deset metrů dolů od cesty. Kolo už na cestu vytáhnul Dave. Naštěstí padal do měkkého, pokud se tak dají nazvat centimetr tlusté pruty nějakého keře. Má trochu odřenou nohu, tak si Michelle hraje na zdravotní sestru a lepí mu to. Jsou fakt vybavení. Takhle vybavenou lékárničku nemám ani v autě.

Teď má začít pravá lahůdka. Výjezd zhruba 850 výškových metrů. Prý to zkusíme objet mimo silnici, podle mapy ta cesta vypadá, že bude mezi stromy a ve stínu. Mezi stromy je, jenom ty stromy jsou dost daleko od sebe a stínu moc neposkytují. Cesta je na sluníčku, po panelech, lehce příkřejší. Tady je horko i mně, Jendy je mi líto. Vepředu jedou kluci anglický, za nimi Jenda, s odstupem pak já a nakonec Julia s Johnem a Michelle. Pak mne předjíždí Julia a říká mi, že Johnův měřák naměřil 36 stupňů. Celsia. Ale stoupání nebylo o moc nižší. Prosím jí, ať to neříká Jendovi, že už je přehřátej dost a tahle informace by ho mohla dorazit.

Pak zas Julia čeká na zbytek, já dojedu Jendu a spolu dorazíme na rozcestí. Dave s Robem nikde, logický směr je doleva, „hlavní“ cesta doprava. Julia se vydává doprava a po chvíli kluky přiváží.

Jak stoupáme nahoru, trochu se ochlazuje a i cesta už není tak strmá. Já jedu pomalu ale pořád, Jenda tentokrát kousek za mnou. Rob s Davem jedou zase napřed, ale docela často teď už dělají přestávky. Ale s tím, co mají za převody, jim ani nic moc jiného nezbývá. Pomalu se na tom jet nedá a dlouho teď už taky ne. Nakonec jsem na kopci první. Tady už je dokonce i zima.

Nandáváme chrániče snad kvůli půl kilometru šlapavého mírně klesajícího singlu, kterým sjedeme do sedla Col de Braus. Zítra se sem ještě vrátíme.

Ze sedla jedeme po asfaltu nahoru, Julia tvrdí že tak dva km. Já už ale vím, že si její dávky musím zdvojnásobit, abych se dostal k realitě. Docela mne to ničí, jsem rád, když vím, kde jsem a kam jedu. Tady vidím jenom pár metrů před sebe. Nakonec to bylo do kopce asi 6 km a nastoupáno taky víc. A pak už nás čeká poslední sjezd.

Je sedm hodin, v půl devátý je tma, a tak říkám, že doufám, že je spodek sjezdu osvětlený. Jedem dolů hodinu a půl, kluci zas mají několik defektů a mně začíná zase ucházet zadní kolo. Stihli jsme to jen tak tak, po silnici už jsme dojížděli za šera a kola uklízeli za tmy. Ale prý jsme lepší než skupina před námi, těm se musela dnešní etapa zkracovat.

Hotel je asi nejobyčejnější, městečko docela ovlivněné tím, že už jsme blízko k moři. Chybí mi horská atmosféra předešlých. I když kopce okolo jsou pořád pořádný. Při příjezdu na hotel si z nás s Jendou dělá Chris srandu. Asi díky tomu, že už druhý den vezeme buznaoblečky, se nám pokusí přidělit pokoj, který je podle rozpisu pro „couple“.

Na hotelu si zkouším objednat pivo francouzsky, pak slyším frajera mluvit anglicky a dochází mi, že nebude Francouz. Tak Jendovi o další piva a sobě o cidre už říkám anglicky. Pak dáme ještě pár lahví vína a jdeme se vyspat na zítřek. Snídaně je až v osm, máme dojet do Itálie na kafe (pivo) a olivy a vůbec to má být lehký. Moc jim to nevěřím, ale uvidíme. Jo a Michelle už je v pořádku. Už zase mele. Pořád.

Den poslední, šestý: Sospel – Menthon

Ráno vstáváme, snídaně je na osmou hodinu a dokonce máme i vajíčka, fazole a slaninu. Holt pan domácí není domácí, ale Angličan.

Po snídani dolévám mlíko do bezduší a snažím se o to, aby aspoň na dnešek ucpalo díru. Daří se, dneska to dojedu bez dofukování. Ne všichni mají stejné štěstí, ale o tom později.

Autem vyjíždíme nad Sospel do sedla Col du Pérus směrem k italské hranici. Chvilku pokračujeme do kopce, pak se před námi otevře údolí na druhé straně kopce. Pak nám Chris ukazuje vesničku, do které pojedeme nejdříve. Docela daleko a ani ne moc dole. To bude dobrý. Jedeme. Prašný singl křižující ještě prašnější cestu. Je tu potřeba přesné pilotáže, klouže to. Navíc už mi pomalu docházejí síly. Ruce jsou unavený. Nohy jsou unavený. A hlava je taky unavená, což je nejhorší. Ještě pořád se vzpamatovávám z kotrmelce ze středy. Ale jedu. Snažím se držet kola na zemi, ostatní si občas skočí. Já párkrát taky, ale necítím se při tom úplně jistě.

Před vesničkou zatočíme a vyjedeme kousek do kopce. Kousek zase dolů a jsme na hranici. Následuje parádní sjezd dolů do údolí. Nejdřív rychlý singl s pěkným flow. Po chvíli se změní v prašnou cestu kolmo na vrstevnice. Sem tam točka, takový Zvolouš. Jenom Zvolouš má 100 výškových metrů, tohle osm set. Zastavit se nedá, na to je to moc prudký. Konečně jsme dole, řvu nadšením, úlevou, a taky tím, jak mne bolí ruce.

Po chvilce odpočinku a čekání sjedeme kus po betonu dolů, najedeme na asfalt a po něm stoupáme nahoru do vesničky Olivetta San Michelle. Na italský kafe, laciný pivo (ve Francii dáme za malý pivo 4 eura, tady za velký tři). Aslfalt je dost prudký, ale Jendovi hrábne, zabere, a ještě k tomu táhne Michelle a všechny předjíždí. Pak sedíme u kavárny, občas zajdeme dovnitř ochutnat domácí sušenku s domácími olivovými tapenádami. Ta pálivá je obzvlášť dobrá.

Po svačině pokračujeme po asfaltu do kopce směrem zpátky do Francie. Ze sedla Col de Vescavo sjedeme dvě serpentýny po asfaltu a pak odbočíme doleva do krásného kaňonu řeky la Bevéra. Nahoře se fotíme na jednoduché skalce, pak Chris říká, že až sjedeme pod kopec, je tam príma místo na koupání. Hurá. Jedu první, dole odhazuju kolo a seskakuju po kamenech dolů k řece. Shazuju oblečení a nahatej skáču do vody. Kotníky zase nebolí, voda je akorát na koupání. Cachtám se jak lachtan, ostatní pomalu přijíždí. Jenda mne následuje taky nahatej, ostatním jsme asi způsobili šok. Tohle oni neumí. Lezou do vody v trenkách nebo cyklogatích. Nechtěl bych být jejich prdel. Au.

Po koupeli Dave objevuje defekt. Asi pátej dneska. Tak mění, ale to vydrží asi pět minut. No na oběd je to jenom kousek, tak to tam dotlačí, když mi už se futrujeme. Dnešní místo na oběd bylo asi nejhorší. Mini odpočívadlo v zatáčce u hlavní silnice.

Po obědě jedeme autem do sedla Col de Braus. Už jsme tu byli včera večer. Jede s námi Julia a přidává se Emily Horridge, druhá holka letošního závodu Trans-Provence. A ta jezdí fakt kudlu. Julia to z kopce vůbec nešetří, ale Emily je ještě o kus jinde. Navíc to má neskutečně v ruce. Julii jsem za ten týden viděl asi desetkrát to někam poslat a neustát. No aspoň se na rozdíl od nás nebojí. A padat asi taky umí, protože to vždycky ustála bez úhony. Ale dneska už padají všichni. Michelle si včera asi zlomila prst, má ho krásně fialový. A zatejpovaný. A dneska na něj zase lehla, když tlačila kolo z kopce. Musí ji to pořádně bolet, ale jede. A žvaní.

Pomalu ale přece už sjíždíme směrem k moři. Vždycky pár set výškových metrů dolů a pak zase zpátky nahoru. Singly, kamení, trní… V jedno, sjezdu jde přes řídítka Jenda. Asi chyba, kterou ani devětadvacítka neodpustí. Odnáší to helma prasklinou a Santa odřeninou. Jenda je v pohodě. Pak chvíli stoupáme po prašné cestě k odbočce na další trailík. Ten začíná skoro kolmo dolů a pak hned zatáčka. Emily to tam posílá neskutečně. Fakt je někde jinde. Julia se rozštípe. Po ní Dave. A já to s Jendou obejdu. Je pátek odpoledne a to není čas na zbytečné hrdinství. Pod kopcem se napojíme na asfaltku, kousek sjedeme, pak stoupáme nahoru, poslední kopec. Do vesničky Castellar, moře už je téměř pod námi. Poslední sjezd. Je to hlavě o schodech. Nejdřív přírodní, potom v Menthonu už standardní. Mám trénink s Pražských schodů, ale tady to je o poznání delší. Stavíme. Snažím se vyklepat ruce. Ještě jedny schody.

A pláž. Akorát přichází Chris a nese lednici plnou ledu, lahvových piv a cidru. Snažím se otevřít pivo o pivo, jde to, ale dost ztuha. Když mne vidí Rob, směje se a ukazuje mi, že je to šroubovací. Vypiju dvě a jdu se koupat. Pláž je sice přecpaná, ale nám to nevadí. Ta úleva je obrovská. Snad po půl hodině lezu ven z vody a leju do sebe další pivo. Sprchovat se nebudu, mořská voda je přece zdravá. A další pivo. A ještě další tři nebo čtyři.

Pak se vracíme autem do Sospelu. Rychle nacpeme kola do krabic. Pak ještě rychleji na večeři. Přecházím z piva na cidre a vypiju ho snad lahev, možná i víc. Pak nějaké víno a pak vyrážíme všichni společně do místního báru na pár rozlučkových piv.

Odlet

Ráno naložíme krabice s kolama na vlek, já doběhnu rychle koupit Jendovi jedno pivo (1l lahev) a sobě cidre, naskáčeme do auta a jedeme na letiště. Robovi s Davem to letí skoro hned, my máme čtyři hodiny do odletu, Julia s Chrisem jedou pro další partu a Michelle s Johnem si jedou půjčit auto. Asi už mají všechno hotový, a tak můžou cestovat po Evropě. Až tu začne podzim, tak si jedou udělat léto do Austrálie. Plkáme o tom, kam můžou jet.

My se s Jendou necháme vyhodit na Terminálu 2, ze kterého se létá v rámci Schengenu. Není to úplně komfortní, jsou tam jenom průjezdné pruhy, takže musíme zablokovat dopravu. Během líbačky na rozloučenou nám ještě Julia vyndává z ledničky čtyři nachlazená piva. Jsou úžasní. Všichni. Máváme odjíždějícímu autu a jdeme si najít místo, kde přečkáme následující dvě hodiny. Já jsem pro výhled na moře, Jenda pro stín. Asi má silnější argumenty a vyhrává. Sedáme si na letištní vozíky a pouštíme se do našich zásob. Vypijeme, co máme a jdeme hledat, komu nacpeme krabice s kolama.

Odlet je v pohodě až na to, že v Jendovo batohu odhalí ochranka multiklíč. Nastává dohadování, jestli je to nebezpečný nástroj nebo není. V tento moment Jenda silnější argumenty nemá a klíč musí obětovat. Během letu to drncá jak na D1, ale protože se podává pivo, tak to přežijeme. Už si v letadle umím dojít pro pivo navíc.

Závěr

Báječnej tejden se super lidma, Byli jsme naštěstí hodně vyrovnaná skupina, nikde se moc nečekalo. Možná byli ostatní zvyklí dělat víc přestávek do kopce, ale nebyl problém kvedlat napřed. A zvládnou to i lehce obézní čtyřicátníci (Jendo promiň, já vím, že Tobě je třicet a jsem hubenej), co toho letos nezvládli moc natrénovat. Ale lehký to taky není, je to deset až dvanáct hodin denně na kole.

Nejčastější otázka po návratu byla, jestli mne z toho nebolel zadek. Nebolel. Protože jsem vlastně na tom kole ani moc neseděl. Krom těch pár chvil, co jsme jeli do kopce. Ale to zas tak hrozný nebylo. Sjezdy byly náročnější. A hlavně jsme ve sjezdech trávili výrazně víc času než ve výjezdech. Jediný, co mne bolí, jsou žebra. Teda teď po měsíci už ne, ale docela dlouho bolela.

Pořád zůstává otevřená otázka: Co za rok?

Než jsem dopsal report, stihli profíci i amatéři odjet třetí ročník závodu Trans Provence. O tom, že Nico Lau (Cube Action Team) porazil Jérôma Clementze (Cannondale Overmountain / Mavic) rozhodla neskutečná jedna vteřina. Pro člověka, co v těch sjezdech strávil nekonečné desítky hodin je to o to neuvěřitelnější. Třetí dojel Fabien Barel (Canyon Factory Enduro Team / MAVIC). Je vidět, že německá kola diktují světu endura ;-) Neztratili se ani XC jezdci, Geoff Kabush skončil pátý a Manuel Fumic dvanáctý.

Thank to our new friends

At the very end, we would like to thank to our new friends from Provence, namely Julia and Chris for the amazing service we have received during the week (and also for the 4 beers which saved our life while waiting on the airport;-), John and Michelle for taking and sending us all the nice pictures and maybe we will see the video from our week on Provence and Chris and Dave for time for rest during fixing the flats... We both hope that it was not the last time when we had the chance to meet each other.

Sepsal Honzáš