Z kopce ve Valais

Asi vypadám, že mám málo co na práci, proto sepsání reportu z výletu do Švýcarska spadlo na mne. Někdy na jaře se ozval Jirka, že chce jet v srpnu do Švýcarska na prodloužený víkend trochu pojezdit na biku. Konkrétně do Valais, na Brazilian trail. Plus něco dalšího okolo. Nezávazně jsme se přihlásili a čekali, co se bude dít dál. Dlouho se nedělo nic, až koncem července poslal Jirka termín a další instrukce. Mělo se jet od 21. do 24.8. a měl jsem mít kolo ve 100% stavu. S prvním jsem měl velký problém a s tím druhým ještě větší. No termín se mi podařilo vyřešit a kolo neřeším, už toho přežilo dost a ještě toho snad dost přežije. No sedím tady, píšu tenhle report, takže přežilo o Švýcarsko.

Den první – odjezd

Ve čtvrtek ve 4 hodiny odpoledne se potkáváme v Kunraticích a zjišťujeme, co jsme zapomněli a čeho nakonec máme zbytečně moc. Co nemáme, nepotřebujeme, čeho máme moc, necháváme doma. I tak plníme Jirkovo Sharana až po střechu. A i střechu plníme kolama. Čeká nás 850 kilometrů, 10 hodin v autě. Snad to bude stát za to. Ve dvě ráno zvoníme na Tomáše, našeho hostitele, kdesi za Bernem. Jsme na místě.

Den druhý – Rinderalphütte

Po parádní snídani, kterou nám připraví Hanka, Tomášovo žena, vyrážíme na první kopec. Všechny výlety jsou tady na kopec. Tomáš musí dneska do práce, tak nám aspoň poradí, kam jet. A dává nezbytné instrukce a půjčuje mapu.

Autem dojedeme do Oey, kde nasedáme na kola. Jirka ještě poladí půjčeného Scotta, do říčky Fildrich nastrkáme piva, vyrážíme. Proti proudu říčky do mírného kopce po jemném šotérku. Po chvíli vjedeme na silnici a kopec se zvedne. Není kam spěchat, a tak nespěcháme. Aspoň já ne. Asi tak po půl hodině, ale možná to bylo dýl, opouštíme potok a cesta se zvedá ještě o něco víc. Pořád je to po asfaltu, dá se, ale dře to. Asi po hodině a půl jízdy dáváme pauzu, svačíme, kocháme se. Pak už je to jen kousek na kopec k chatě Rinderalphütte. Při příjezdu nás pře nos praští „vůně“ zrajících sýrů. Ale mají pivo, tak si sedáme, zvykáme si na aroma i mouchy a odpočíváme.

Po pivu následuje druhá odměna, sjezd. Nic extra technického, občas trochu příkřejší, v kamenech, po skalkách, nejzáludnější je vždy dobrzdit k brance od ohrady s krávama. U osady Tschuggen tápeme a nevíme kudy dál. Pokračování trailu je takřka neviditelné. Cesty, které zkoušíme, nikam nevedou. A zajet do špatného údolí nikdo nechce. Zachraňuje nás Plechy jeho navigace. Ne nadarmo je to „Loudal“. Následuje pěšinka zařízlá v trávě, sem tam skrývající nějakou tu záludnost. Třeba kámen. Dál ztrácíme výšku, chvíli lesem, chvíli po loukách. Párkrát překřížíme silnici a jsme dole. Piva jsou jak z lednice, my jsme spokojení a příjemně unavení. Byl to fajn začátek. Nasedáme do auta a jedeme směr Kandersteg. Tam se potkáváme s Tomášem, nalodíme auta na vlak a skrz tunel přejedeme na jih do Valais. Za tunelem ještě popojedeme odhadem půl hodiny do kempu v Sierre, vybalujeme se, stavíme stany, večeříme, popíjíme. Já jsem utahanej jak kotě a usínám asi v deset.

Den třetí – Brazilian trail

V sobotu nás čeká předpokládaný vrchol, Brazilian trail. Sjezd z bezmála 3.000 metrů nad mořem. První část a asi 800 metrů stoupání, ze Sierre do Grimentz absolvujeme autobusem. Autobus vyjíždí v 7.45, což znamená brzké vstávání. A rychlou snídani. Další část kopce zdoláme lanovkou a najednou jsme ve 2.000 m n.m. Zbylých 1.000 výškových metrů ale musíme zdolat po svých. Někdo i na kole. Tomáš s Jirkou vyrazí, za nimi se vleče Plechy a na závěr já s Jendou. Začátek je dobrej, ten na kole zvládám. Ale odhadem od třetiny kopce už z 90% jdu. Čím jsme výš, tím je kopec strmější. Ke konci je to už kolmo vzhůru.

Ani nevím, jestli to jdeme dvě hodiny nebo tři. Spíš ty tři. V půl jedné jsme na kopci. A s námi je tam horská bouda Cabane BECS DE BOSSON. Dáváme si polívku a někdo i pivo. Hádejte kdo...

Koukáme pod kopec, kde se jako mravenci hemží účastníci Grand Ride MTB maratonu, údajně jedné z největších MTB akcí ve Švýcarsku. A asi to bude pravda, řada pohybujících se teček je nekonečná, kolem lítá vrtulník, diváci povzbuzují za pomoci zvonců.

Okolo jsou nádherné výhledy na zasněžené kopce. Nevypadají o moc výš, než jsme mi, ale zdání asi klame. Sjezd začíná do kopce. Ale jenom kousek, pak se to láme dolů. Není to nic záludného, ale přeci jen lehké to také není. Ale aspoň je to furt dolů, užívám si to. Možná po půl hodině sjezdu přichází zlom. A jdeme nahoru. Je horko, kolo je čím dál tím těžší. No těch pár desítek metrů (výškových) polykám jako sklenici vody. Pak nás čeká kousek trailu, který má mít „flow“. Na můj vkus vyžaduje tohle „flow“ dost šlapání do kopce. Docela se to chytí a odteď je flow každý úsek do kopce. Skončí flow a čeká nás asi nejhezčí pasáž dnešního sjezdu, alespoň pro mne. Hravý trail v kleči, spousta kamenů, mírně klesající. Občas hodně zavřená točka. Trvá to snad deset minut. Následuje další úsek do kopce. Tentokrát se dá jet. Je to široká šotolinová cesta se sklonem tak akorát. Je to těžké, ale dá se. Pod sjezdem jsme s Jendou první, tak i první vyrážíme nahoru. Kluci nás dojedou kousek před tím, než se nám do cesty postaví hospoda. Naštěstí zastaví a tak sedáme, odpočíváme, dáváme si pivo. Malý, jiný tu skoro nikde nemají. Ale zas jsou za cenu několika velkých u nás. Pak ještě kus do kopce a tím máme pro dnešek dostoupáno.

Teď už nás čeká jenom spadnout o dva kilometry níž. Během těchto dvou kilometrů projedeme absolutně holou horskou krajinou, klečí, jehličnatým i listnatým lesem. I charakter cesty se změní. Nahoře je to kamenitá pěšinka, pak kamení ubývá a cesta se trochu rozšiřuje. Dole jedeme už po metr široké hliněné cestě s kořeny. Brzdy hoří, přehřívají se. Jednou mám co dělat, abych bezpečně zastavil do zatáčky. Zadní kotouč je úplně červený, od destiček se kouří. Tak dáváme pauzu a nechávám brzdy chvilku vychladnout. Dál se je snažím trochu šetřit, není to ale úplně jednoduché. Objevují se první známky civilizace, zastavujeme ve vesničce v hospodě a odpočíváme. Tlacháme. Jedeme se podívat na vyhlídku. Pak chvíli hledáme, kudy dál. Zbývá nám spadnou posledních snad 500 metrů. Jedeme po širší hliněné cestě, sem tam zpestřené kořenem nebo skalkou. A spoustou hodně zavřených zatáček. Dá se jet hodně svižně. A tak hodně svižně jedu.

Kopec končí a my jsme pěkných pár kilometrů od kempu. Po silnici. Jedeme rychle, sakra rychle. Držím se za zadním Jirkovo kolem zuby nehty. Ale aspoň to rychle odsýpá. Po dojezdu osvěžující koupačka v místním jezírku, večeře, pivo a spát.

Den čtvrtý – Illhorn trail

Další ráno opět mažeme na autobus, opět v 7.45. Tentokrát jedeme do vesničky Chandolin, autobus nás vyveze téměř do 2.000 metrů nad mořem. Zbývajících 500 výškových metrů zdoláváme lanovkou Le Tsapé (já a Jenda) a na kolech (Jirka, Tomáš a Plechy). Čekáme nahoře v hospodě u lanovky a srkáme čaj. Dneska je zima, aspoň tady nahoře. Nesvítí sluníčko, a to je znát. I přes to kluci přijíždějí zpocení, asi si dávali. Vyrážíme po mírně stoupajícím trailu po louce, kde se pasou býčci. Někteří už jsou dost velcí. A budí respekt. Ale je to do kopce, tak nezbývá než doufat v jejich slušné vychování. Turisti se prostě nežerou a netrkaj.

V sedle pod Illhornem svačíme a koukáme dolu na přehradu Illsee. K jezeru je to dost příkré, pak po rovině mezi dalším stádem býčků. Nahoře ještě doufáme, že jsou to krávy. Mapa tvrdí, že začátek je „fialový“, tedy nejvyšší obtížnost. Spouštíme se dolů. Začátek je sjízdný, zatáčky jsou zavřené, ale projet se dají. Až po chvíli přichází první fialová pasáž. Několik vysokých kamenných schodů za sebou. Celé je to zařízlé tak, že je problém neškrtat pedály. Beze studu to vedu, ale vím, že tohle by se dalo sjet. O další fialové pasáži, která následuje o dvě zatáčky níž si to už nemyslím. Ta je opravdu hodně tmavě fialová. To už je regulérní trial.

Kolem býčků projíždíme bez úhony k přehradě. Za přehradou vedou dvě cesty, jedna kolmo nahoru, druhá kolmo dolů. Vybíráme tu dolů. Později zjišťujeme, že jsme měli jít nahoru. Ale bylo to minimálně 200 výškových metrů a tak nás to ani nenapadlo.

Pod přehradou je pár zatáček v prudkém kopci, pak traverz, na kterém by se chyba nemusela vyplatit. Pak chvíli tápeme, kudy dál. Zas kolmo dolů z kopce, po kamenité cestě zařízlé mezi borůvčí a další křoviska. Menší i velké kameny, občas i volné, opravdu hodně utažené zatáčky, permanentně na brzdách. Snažím se to jet bez šlápnutí, ale 100% to není. Ale je to moc pěkné. Pár těžkých míst dám, něco málo ne. Cestou musím co chvíli dělat přestávky, bolí mne ruce, od řídítek, od brždění. Následně se při pohledu do mapy dozvídáme, že i toto byla fialová pasáž. Následuje traverz lesem, chvíli nahoru, chvíli dolů. Výjezdy jsou naštěstí krátké, tak se dají vyrvat na sílu. Teda spíš na její poslední zbytky. Pak následuje sjezd lesem, opět utažené zatáčky, kořeny, kameny. Opět brzdy dostávají zabrat.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, stojí před náma hospoda. Je tu tak akorát, začíná pršet a já cítím, že destičky na zadní brzdě mají dost a budou chtít vyměnit. Měním. Objednávám si pivo a rosti, švýcarské opečené brambory se sýrem. Dostáváme je na pánvičce a je to dobrota veliká.

Za hospodou jsou schody z kořenů. Tři, mají asi metr na výšku. Jenda je dává, ostatní je sneseme. Asi to šlo, ale hlavě se nechtělo. Pak ještě další sešup dolů do údolí a údolím do kempu. Cesta je to moc pěkná, občas nás překvapí stojka kolmo k nebi. Něco vyjedeme, něco vyjdeme a už jsme na kruháči před kempem.

Stíháme to akorát, po chvíli začíná pršet. Využíváme přístřešku u jednoho neobydleného karavanu, na grilu pečeme sekanou a párky. Pijeme pivo a rum. Už bez Tomáše, který musí zítra do práce. Zkusmo přepočítáme na koruny, kolik stojí jedna cesta na kopec autobusem a lanovkou. Moc. Další den ráno vstáváme a prší. Mám toho tak akorát, tak je mi to vcelku jedno. Další den na kole už by bylo asi docela trápení. Balíme, jedeme domů.

Aspoň za mne to byl parádní vejlet se spoustou parádního ježdění na kole. Speciální díky patří Jirkovi za organizaci a Tomášovi za výběr tras a vůbec péči během celého víkendu.

Tak zas někdy příště