Krakonošův cyklomaraton

A je to tady! Poprvé na silničním závodě, před dvěma mesíci jsem ještě netušil, že to vlastně chci :-). Totiž, před dvěma měsíci jsem si koupil jetou silničku a dušoval se při nákupu, že určitě na závody jezdit nebudu. Na seřízení posedu tudíž volím uvolněnější posed. A teď stojím na startu silničního závodu a musím se tomu smát. Nevím, jak se mám správně chovat v balíku, v grupettu či kde ještě. Idea tedy je, že se budu koukat na kamaráda Radka a uvidím. Vyzpovídám jej co mohu, má o dva silniční závody navíc ?. Bohužel mne předem upozorňuje, že první kilometry se jede „podlaha“ a já asi zblblej z TV z přenosů Tour de France se domníval, ze první km se jezdí hezky pomalu a pohromadě. Ještě musím dodat pro „rádio Pekáč“, že nejsem v týmovém Pekáčovském oblečení, to mám vyhrazené na závody MTB a navíc netuše, zda potvrdím v závodě Béčkový Pekáčovský status.

Takže start, najíždíme z boku do balíku neb cyklistů bylo více než vymezený prostor. Radek okamžitě nasazuje a předjíždíme co se dá a kam se vejdeme. Takto to trvá cca prvních deset kilometrů. Pak přichází první kratší stoupání, Radek se tam někde zasekl a cukám mu. Bohužel na kopci zjišťuji, že jsem se dostal mezi dvě velké skupiny v počtu asi osmi lidí. Střídáme se poctivě, avšak je vidět, že někteří jsou pěkné netáhla. Nedá se nic dělat, nějak to sjet musíme, nechce se nám se nechat dojet zezadu další skupinou. Už máme za sebou průjezd kolem Havlova Hrádečku, míjíme dělostřeleckou tvrz Stachelberg a projíždíme Žacléřem. Ještě o tom nevím, ale za šest týdnů tady budu znova a „bungr“ a Žacléřské náměstí si užiji znova, ale z pohledu horáku. To už přejíždíme hranice, jsme v Polsku a příjemný průjezd přes centrum města Lubawka s povzbuzujícími diváky, to se mi fakt líbí. Pak už přichází příprava na stoupání na Pomezní Boudy, kde se nám na začátku celého stoupaní konečně daří sjet balík před náma a udržet se v něm. Naštěstí netáhla začli táhnout při pohledu na skupinu před náma a o to bylo snažší se k nim dostat. Asi v půlce stoupání nás dojíždí první závodníci z kratší tratě a strhávají nás k vyšší intenzitě a pravděpodobně i přivezli nějaké závodníky ze skupin za námi. Nu což, ředí i naši skupinu, tak nějak najednou nevím, koho se mám držet. Výjezd na Pomezky ale parádní, jelo se mi moc pěkně, nahoře občerstvení, kde beru jen banán a ionťák do ruky. U bufetu bylo cca 12 lidi v dresu cyklo-Sparty, akorát se rozhodují pokračovat a kluci, snad se chtějí předvádět, tak letí z kopce jako pobláznění, čímš celkem negativně zpestřují už tak rychlé klesání. Po závodě, dle mezičasů jsme s Radkem též zjistili, že na Pomezkách jsme byli od sebe jen jednu minutku, tak jen škoda že jsme to nevěděli. Před odbočkou do Pece dochází k dělení tras, někteří zahýbají na Jánské Lázně, já avšak zahýbám na Pec vstříc k nejtěžšímu stoupání na Pražskou Boudu. Dosud to bylo celkem na pohodu, cítím se tak. Informace před závodem však tento přicházivší výjezd démonizují jako např.: „Není ostudou jít pěšky“; „V některých místech se jedná o 30% stoupání“. A je to tady, přijíždíme doslova ke stěně, okamžitě jdu do pedálů a ze všech sil se snažím jet. Po chvíli vidím v dresu Sparty nějakého tatínka od kluků ze stejnojmenného týmu, ve kterém poznávám bývalého kolegu z práce. Dostavám od něj instrukce, že mám jeho mladýmu prohnat faldíky, což nějak v danou chvíli nejsem schopen pobrat, asi nedostatkem kyslíku a taktéž, že mladýmu to jelo jednoznačně líp. V druhé třetině uz nemohu stát v pedálech, takže sedám a šňěruji si to od jednoho okraje k druhému. Tímto způsobem překonávám další část kopce, pomohlo to. Stojí tam též kameraman a když se k němu přiblížím, tak se z ničeho nic ptá: „Kde že to jako je ta Sněžka“. Odpovídám po pravdě: „1602 m.n.m.“, ale kde stojí, to nevím. Mizím ze záběru a dochází mi, že celou dobu mám Sněžku v zádech. Takže v záběru kamery musela krásně být, byl jsem tedy za pěkného trotla :-). Naštěstí v ofiko videu ze závodu můj komentář není, jsou tam jiní „experti“.

Výjezdem na Pražskou jsme měli za sebou ty nejtěžší výjezdy, takže o to snázeji se pouštíme ke stoupání na Strážné. Než se k němu dostaneme, zastabilizovala se kolem mne skupina jezdců, s nimiž se dostávám ve finále až do cíle. Ve sjezdu se hlavně snažím dostat únavu z nohou a být připraven na Strážné. Stoupání už je zase více v pohodě, i když tepy vidím na horní hranici kde je chci vůbec vidět. Po dohodě v balíku, ve Strážném na konci stoupání zastavujeme, plníme si bidony a dávám si opět nějaké jídlo, což byl banán a rozinky. Pak se již pouštíme znova z kopce. Po odbočení na Lánov přichází asi největší krizovka, kdy jezdec vedle mne nezvládá zatáčku a míří si to vstříc příkopu. Další za mnou křičí „PÍP“ a po ohlédnutí vidím jak doslova letí do mlází, naštěstí jinou trajektorií než ten první. Fakt to bylo blbé místo, v cíli od Radka zjišťuji že i on se sjel podívat do příkopu a jeho odřený bok mu dával za pravdu. Sjíždíme na státovku za Vrchlabí, přejezd ke stoupání na Hoffmanovy boudy je větrný, ale ve skupině se to dá přežít. Ve stoupání se celkem držíme dohromady, páráme ze skupiny jen jednoho závodníka. V Jánských Lázních pak předvádíme dost divoký sjezd, když auta míjíme v rychlosti přes 70km/hod za dohledu Policie ČR. Pak už vím že to je bez významných kopců, takže jedeme, snažíme se, dojíždíme i nějaké kluky před náma, a též si to užívám. Ještě to však bolí, ale to k tomu patří. Bohužel, kluci ze Sparty, které jsem zanechal na občerstvovačce na Pražské Boudě nás dohnali a dovezli k nám celkem velkou skupinu závodníků, a to asi jen 7km před cílem. Na jednu stranu to bylo dobře, Sparťani táhli celou skupinu a fakt jim to jelo, na druhou stranu nás najednou bylo moc. Naštěstí lehké stoupání těsně před Trutnovem nás celkem dobře rozdělilo, takže k cíli přijíždíme pěkně rozdělení a sprint do cíle po kostkách je jen pro oko diváka :-).

Super, mám z toho pěkný pocit, myslím že u jednoho závodu nezůstane :-). Nebo aspoň, zase za rok.