Stará dobrá MTB Trilogi

Naposled jsme na Trilogii byli asi před 2 lety, podrobnosti tady. Nastal čas zjistit jak jsme na tom a co je v Teplicích nového. Letos se nám podařilo zlanařit poměrně hodně lidí. Ve finále bylo na startovce 5 Pekáčů. Empit, Honzáš, Robert a Milánek. Jojo ja vím to jsou 4. Původně přihlášený Vlas se stačil týden před startem zrakvit takže nakonec nemohl jet a účast odložil o rok. Po úspěšném ukončení závodu jsem navrhl, že by jsme mohli napsat report a každý pospat jeden den z vlastního pohledu. Z návrhu všichni byly nadšení, ale nikdo psát report nechtěl. Nakonec všichni příslíbyli něco sesmolit a tak tady to je.

Seznam stránek článku:

Den první podle Milánka

Den druhý podle Roberta

Den třetí podle Empita

Den čtvrtý podle Honzáše

Závěr

Den první podle Milánka

Prolog.

Milánek report nedodal takže jsme prolog vlastně nejeli. Omluvou mu je, že má zapálená lejtka a nemá čas na blbosti jako je report.

Stručný záznam událostí v zastoupení Empit. Přijíždíme do Teplice zabíráme standardní třídu. Přeci jen nejsme tu poprvé. Registrujeme se a zjišťujeme, že se dává záloha 2000 Kč za čip. Stejně jako posledně a stejně jako posledně se ostatní diví. A to jsem o tom psal v předešlém reportu z Tragédie. To to jako nikdo nečte?!

Dáváme oběd a pár piv ve stejné a stejně marné hospodě jako vždycky. Jdeme na prolog, cíl, sprcha, večeře, hřiště, třída, spacák. Prostě se držíme osvědčeného postupu. Možná si to od minule nepamatuji přesně, ale letos dáváme navíc i panáky.

Den druhý podle Roberta

První etapa Kleine Alpen.

Kromě toho, že jsem byl angažován jako mechanik týmu Pekáč tak taky dělám budíček-a to v čtvrt na osm. V půl hurá do školní jídelny na snídani, pak kontrola kol a na chvíli si před startem lehnout...

Dneska už vím že po startu není ještě potřeba závodit (což mi při prologu nikdo neřek...) Jedem teda pěkně pospolu a přidal se k nám taky Cvalda. Erzety popisovat nebudu, bo si je nepamatuju, ale moc si tenhle, pro mě nový formát závodění užívám, i počasí je fajn a piv bylo včera tak akorát aby hlava nebolela. Pokud vím jeli jsme na Bukovou horu a hlavně když po hodině stoupání po široký cestě přišla další hodina ,ted už tlačení na Ruprechtický Špičák, už mi tak do smíchu nebylo... Nahoře jsme se ale pěkně sešli, panoramata stáli za to a sjezd po hraničních patnících v rámci RZ taky.

Milánek popojel občas dopředu a dělal fotografa, nebo kameramana. Díky našemu skvělému nápadu jet krátkou variantu endura dojíždíme do cíle v celkem rozumný čas a když dáme v cíli první (i druhý) pivo můžu jít umýt kola a pak se umejem my. Včerejší bramborovou medaili z prologu se kupodivu podařilo udržet:)). Už čeká večeře v jídelně a pak zas osvědčený Radegast na hřišti. Na závěr jedna runda a v 11 pěkně jako slušný kluci do spacáků v druhý třídě místní školy..

Den třetí podle Empita

Druhá etapa The Best of Sudety.

Etapa je na trilogii v podstatě notoricky známá, protože se jede po trati Sudet jak již sám název napovídá a je vedena jako odpočinková etapa. Letos to bohužel pro mě neplatilo, ale o tom až později.

Probouzíme se do zamračeného rána a okolí Teplice skrápí lehký deštík. No nazdar v dešti nejezdím co budu dělat? Nač stahovat kalhoty když brod je ještě daleko. Vyrážíme na snídani abychom cestou omrkli jak venku vlastně je doopravdy. Docela to jde. Všichni dáváme osvědčenou snídani šampionů což je kombinace míchaných vajíček a párků a spěcháme rychle zpět do třídy abychom stihli ještě nějakou tu minutku regenerace na karimatce a nebo na záchodě. Zatím vše probíhalo standardně bez komplikací.

Na start dorážíme cca 2 minuty před startem a řešíme taktiku dne. Jdeme na to. Taktika netaktika napálím to jako zamlada a na RZ1 je z toho 15 místo od konce. Tím se potvrdila teorie, že nemá cenu nikam spěchat. Fronta odsýpá takže za chvilku jsme na řadě. RZ1 stojí celkem za prd a přesouváme se na další RZ2. Cestou se mi začíná dělat blbě od žaludku, ale nevěnuji tomu příliš pozornost s tím, že je to důsledek včerejšího zapivnění a že si to za chvilku samo sedne. Nesedlo. Do RZ2 vjíždím již s křečema v žaludku jako prase. První šlapavá pasáž RZ2 tomu moc nepřidává, ale ve sjezdech to ještě jakž takž jde. Největší masakr přichází při výjezdu na Ameriku. Nikdy jsem to v závodě nejezdil, ale dnes mám problém to i vyjít. Vedro, dusno, kopec, křeče. Nahoru dorážím mezi úplně posledníma to znamená těsně před ukecanou Buchtou. Opírám kolo o skalku a skáču do lesa. Ještě, že jsem si před etapou vzal čerstvý hajzl papír, shánět lopuch s beruškou to už bych fakt nedal. Když se vrátím na strat RZ3 všichni už jsou pryč. Sjezd Ameriky dávám vcelku po paměti jen si tak v mlze říkám, že je to nějaký víc rozbitý, ale skodrcám to dolu vcelku na pohodu. Tam nějaký frajeři servisujou takže nejsem úplně poslední. Když lehnu tak mě alespoň seberou.

Další kopec mám totálně v mlze. Jen si pamatuju, jak jsem si říkal nesmíš zastavit nesmíš zastavit jinak zmrzneš. Došla mi voda. Na startu RZ4 vysomruju od startéra lok perlivé minerálky. To mě nakopne tak že vlítnu do RZ4 plnou silou jen zapomenu že nemám přehozeno takže dalších par šlápnutí řadím na hulváta až se srnky v okruhu 20 km třesou strachy. Brzy mi dojde takže si zase pokorně sedám a připravuji se na kořenovou pasáž. Tam to bude bolet, ale musím se držet vpravo. Zase končím v roklince vlevo. Snad příště. Odbočku na cestu naštěstí trefuji na poprvé. Není se moc co divit když jedu krokem. Kdybych ji minul tak to už bych se fakt posral. Konec RZ4.

S vypětím všech sil jsem se pomalu blížil k občerstvovačce a najednou vidím všechny Pekáče jak se nalévají pivem u stánku na parkovišti. Zkouším krizi přepít, ale nejde to. Jedu tedy dál na vytouženou občerstvovačku. Po zhruba 3,5 h dojíždím na první občerstvovačku, v tu dobu dojíždí vítěz do cíle. Masakr. Na občerstvovačce vypiju asi litr koly a trochu se dávám do kupy. Když přijedou ostatní z nedalekého parkoviště dáme ještě nějaké drobné občerstvení a valíme dál pohromadě. U odbočky na Vodní zámky jedeme doprava po žlutých šipkách na krátkou trať a najednou vyjíždíme před sjezdem k Hvězdě. Je to takový malí teleport, který nás hodil doprostřed startovního pole. Miluju žlutý šipky. Kopec na Hvězdu tlačíme s Honzášem společně. RZ5 je klasický sjezd z Hvězdy, kde uprostřed je „malý“ výjezd. Hvězdu dávám vcelku na pohodu, projevuje se loňský trénink switchbacků z Trans Savoye. Problém přichází při výjezdu brdku. Je podstatně delší než jsem si původně myslel a když jsem v půlce a už nemůžu je mi blbé si sednout když nejen že předjíždím dva maratonce ale hlavně že jsem tomu dal tolik úsilí a pak vykysám. Ještě se na kousíček kousnu a dojíždím ke sjezdu kde si zase v klidu sednu a dovezu se do konce Rzerty. Trochu laborujeme s trasou, ale nakonec se všichni scházíme na občerstvovačce, kde do sebe zase leju kolu. Ostatní na nic nečekají a po chvilce odjíždí do nedaleké hospody na jedno rychlí. Když se zvedám požádá mě fotograf Boša jestli se nechci polít vodou že by si mě vyfotil. Nakonec si říkám proč ne, třeba mi to i pomůže. Takže mu pózuju jak nějaká modelka a u toho se polévám vodou. Docela mě to i baví a hlavně to i trochu pomáhá. Po kulturní vložce nalézám a valím také do hospody třeba to taky pomůže. Když přijíždím akorát se rozdávají pivsoni. Také dostanu jedno a zkouším ho do sebe natlačit. Bohužel to moc nejde takže se musím rozdělit a dát si pivo na půl. Zkouším co se dá takže po malém pivku hnedle běžím na záchod. Říkám si jestli to takhle půjde dál zítra už asi nevyjedu a budu muset vzdát. Kousek od hospody začíná další RZeta. Ostaš I a II – RZ6 a 7 jedu na pohodu na začátku párkrát rychle šlápnu a pak se vezu. Nic těžkého a není čas na hrdinství cíl se sice blíží, ale pořád je ještě daleko.

Poslední kopec samozřejmě tlačím. Začínají se honit mraky a tak únava neúnava nalejzam na kolo a valim co to jde. Zmoknout se mi po celodenním trápení fakt nechce. Dojíždím Honzáše a valíme směr Teplice. Před námi už je jen poslední Rzeta. Zase nic těžkého rovina a pak valit kudlu. Na rovině to standardně rozšlapu a pak si sedám, jedu na jistotu nechci se ještě na poseldní chvíly zrakvit. Projíždím koncem Rzety a za chvilku i cílem. Ufff je to za mnou.

Ještě zkouším zda by můj stav nešel znovu přepít, ale nešel. Dám sprchu rychlou večeři a musím to zabalit a jít do postele ostatní na hřiště. V noci jsem měl chvíli horečku chvíli zimnici. Nakonec po krásných 12h spánku mi bylo ráno lépe, ale to už je příběh Honzáše.

Z pohledu enduristy je druhá etapa poměrně nezáživná a těch pár notoricky známých sjezdíků ji nezachrání, ale předpokládám, že maratonci a pořadatelé si také někde potřebují odpočinout takže svoje místo na tragédii jistě má i když by si do budoucna zasloužila nějaké větší technické zpestření.

Den čtvrtý podle Honzáše

Třetí etapa Vraní hory.

Ráno je tak nějak tradiční, budík, záchod, snídaně a pak ještě na chvíli do spacáku. A na start na poslední chvíli. Z dneška mám docela obavy. I na „dětský“ je to nejdelší den, eRZety jsou proklatě šlapavý a často i do kopce. A to není úplně můj šálek kávy. Začátek je vlastně milosrdný. Začíná se jako na Sudetech asfaltovým kopcem na Váhy a pak po vrstevnici až na start první RZ. Nějakých osm kilometrů téměř zadarmo.

RZ 1 - První RZ je vlastně taky milosrdná v porovnání s tím, co nás dneska ještě čeká. Kousek šlapání přes louku a pak palba lesem dolů po široké kamenité cestě. Asi v půlce trefuju levou nohou něco, asi nějaký pařez. Rána je to veliká, noha mi odletí z pedálu a já můžu být rád, že pořád sedím na kole a to pokračuje v původním směru. Asi bych měl být rád, že vozím placaté pedály a těžké pevné boty. V SPD by mi to asi tak lacině neprošlo. No bolí to, ale koušu se a jedu. Nebýt té rány do nohy, myslel bych si, že to bylo i docela dobré. Následující kopec chvíli jedu, chvíli jdu. Ani jedno není úplně dobré, u obojího naražená noha bolí.

RZ2 – Zadní hradiště. Tak tohle je moje opravdová noční můra. RZ2 je dlouhá. Chvíli po rovině. Chvíli do kopce. Zase po rovině a zase do kopce. Hraniční chodníček v mechu, pařezech a kamenech. Pořád se šlape a objíždí nebo přejíždí nejrůznější nástrahy terénu. Je to pekelně náročné. Funím a mám pocit, že to vůbec neutíká. Nakonec chvilinku z kopce a je konec. Výkon tady si za rámeček nedám, tohle bylo fakt špatný. Pak zas tlačíme nahoru na start RZ3. Možná i chvíli jedeme, ale moc tomu nedáme.

RZ3 – Krupná hora. Tady je to hlavně z kopce, to by se mi mělo líbit. Sice jsme pořád skoro na začátku, ale únava už je znát. Hned z kraje mi ustřelí přední kolo a já si ustelu. No naposled to dneska není. Pak se tam motám jak nudle v bandě a nějak to splužím. Dole mne ještě překvapí odpal, co vypadá jak kdyby mne chtěl poslat na měsíc. Je dobře schovaný, těsně za zatáčkou, takže ho vidím dost na poslední chvíli. Leknu se tak, že bych si měl zkontrolovat kalhoty. Ale zvládnu ho objet, jen při tom ztratím rychlost a následující hupík musím vytlačit. Kousek z kopce a je cíl. Následuje pár set metrů do kopce po silnici a pak první občerstvovačka. Asi první tady, kde je to jako u snědenýho krámu. Cpu do sebe pár housek a nějaké pití a do pokračování kopce beru kolo na procházku.

RZ4 - Tak tady se pro změnu začíná šlapáním, po rovině, místy i trochu do kopce. Cestička v borůvčí, kameny, kořeny. Po chvíli se cesta láme a padáme po menší skalce a několika kamenných schodech dolů. Někteří obrazně, někteří jako já doslova. První větší skalku zvládnu, druhou menší taky, na posledním schůdku se mi kousne přední kolo a já se z blízka podívám do borůvčí. Vyskakuju, naskakuju, popojedu kousek po rovině a pak zase dolů. Pár kamenných schodů. Úzké členité koryto. U jednoho většího kamene stojí fotograf a já u něj netrefuju nejlepší stopu. Takže si šlápnu a aspoň zapózuju do objektivu. Pak ještě chvíli z kopce, ouško do lesa a cíl. Uf. Tohle bylo moc pěkné. Parádní. Za mne asi nejhezčí eRZeta dne. Následuje zkratka pro nás, co jedeme dětskou variantu a další občerstvovačka. Tentokrát poctivě zásobená nebo alespoň ještě nevyjedená. A pak nejdelší kopec dne na kopec Końska. Sklon je celkem přívětivý a tak nezbývá než sedět na kole a šlapat. Pak se to trochu zvedne a já aspoň můžu slézt a sníst pár borůvek.

RZ5 - Końska. Tahle RZ se dá rozdělit na dvě části. Do kopce a z kopce. Prvních pár metrů je z kopce a to člověka navnadí. Ale pak se to zlomí do kopce. Do kopce je to dlouho a ne a ne to přestat. Pak chvíli rovina, a zase se to zvedne nahoru, pak trošku z kopce a zas nahoru. Takhle se to opakuje poměrně dlouho. Pak se cesta zlomí a je z toho palba po úzké lesní cestě kolmo na vrstevnice tím lepším směrem. Posledních pár set metrů kus je suťové pole. Volné kameny, malé kameny, velké kameny, samé kameny. Nebrzdím a posílám to tam. Míjím pár vyděšených maratónců s kolem na procházce, naštěstí jdou dost po kraji, tak je to vcelku bezpečné. Tohle se mi líbilo. Úplně jsem ve sjezdové pasáži zapomněl na to utrpení nahoře a dolů dorážím s rohlíkem nacpaným od ucha k uchu. Kousek pod koncem sjezdu je potok, tak slejzám a koupu se. Hlavu, obličej, ruce, ... A pak kus po louce, kde plně ocením svých 160mm zdvihu. I tak to drncá. Představa, že to jedu na pevném kole, se mi ani trochu nelíbí. Pak do kopce, do kopce a ještě trochu do kopce a jsme na Jánském vršku.

RZ6 – Jánský vršek. Tak tahle RZ je monumentem poslední etapy. A to hlavně díky svému závěru, který se ještě několik let zpátky při Bike Challenge slaňoval. Ale postupně. Začíná se jak jinak dneska než výjezdem. Pro mne spíš teda výběhem, jenom neběžím, ale v klidu jdu. Kam bych pospíchal, vždyť jsou to závody. Pak chvíli dolů a ještě jednou nahoru. Tady už běžím a křičím na kluky, kteří jsou kousek přede mnou, ať mne pustí, že pojedu rychle. Když se snažím nasednout, prošlápnu naprázdno. Řetěz je dole. Tak ho rychle nasazuju a hurá dolů. V jedné z prudkých pasáží dojíždím i Cvaldu, který vyrážel do RZ chvíli přede mnou. Houknu na něj, předjíždím ho na jedné z rovnějších pasáží a hurá do posledního padáku. Ten je oproti minulosti trochu upravený, takže už je to jenom strašně moc hodně prudký. Sjíždím to, odpípávám si a oddychuju. Jsem na poslední dnešní občerstvovačce. Je mi dobře a líbí se mi to. Mám toho plný brejle, ale užívám si to. Kde se vzal, tu se vzal, je to Robert s pivem. Jé to je to dobrý. Zajímavé je, že pár let zpátky s k nám při podobných taškařicích přidával skoro každý. Teď tu na nás divně koukají. Časy se holt mění, pivních turistů ubývá a závodit jezdí závodníci. Cpu do sebe housky, řízky, omeletu s hráškem a hromadu dalších dobrot, co tu mají. Tohle je opravdová paráda. Chvíli po mne přibíhá Jenda, odřený a s napůl svlečenou přední gumou. Očividně nejel pod možnosti svoje i svého kola. Ještěže si vezeme mechanika a Jendovi s Robertem se to podaří dát rychle dohromady. Čekají nás dva kopce do cíle. Čekají nás dva kopce do cíle. Cestu znám, teď už je to pohoda... A nebo taky ne. Asi nikoho nepřekvapí, že je to po RZ zase do kopce. Vyjíždíme zpátky na hřeben, ze kterého jsme jeli 4. RZ. Teď to má být chvíli po rovině po široké cestě , pak RZ podobná té dnešní první a pak přes Váhy zpátky do cíle. Takhle si to pamatuju. Ale všechno je jinak. Ze široké cesty odbočujeme do lesa, jedeme do kopce, jedeme někam úplně pryč.

RZ 7 – vlhký tunýlek. Tak tohle není to, co jsi pamatuju. Tohle je za trest a ani nevím za co je to trest. Po rovině je to. V hrabance. V jedné zatáčce se zkouším o hrabanku opřít a ulítává mi přední kolo. Už zase. Na rovině. Ležím. Zvedám se. Řeknu pár sprostých slov hodně nahlas. Ještě chvíli je to šlapavé po rovině. Pak je to do kopce. A ve mne se něco zlomí. Přestává mne to bavit, přepínám do módu přežití, dojetí. Chvíli je to v hrabance z kopce, rovně napřímo dolů. A pak zas šlapání do kopce. Pak zas pár metrů dolů, omotat se kolem šutru a tunýlek pod železnicí. Vjedu do něj. A nic nevidím. Tak slezu, nahmatám stěnu a podle ní dojdu na druhou stranu. Tam je po nábu bláta a je to zas do kopce. Vytlačím to. Ani se nesnažím jít rychle. Moje rezignace je úplná. Tohle mne nebaví, tohle mne zlomilo. Dolů to nějak dokloužu. Vůbec bych se nedivil, kdybych tady měl nejhorší čas dne. Nakonec ne, ale bylo to o fous. Pod kopcem je u silnice postavené auto od pořadatelů a dávají vodu a banány. Pak už jen nahoru, nahoru a zase nahoru. Docela dlouhé to je. A vůbec netuším, kde vyjedu. Nakonec se objevím kousek od „Bišíku“, posledních pár metrů do kopce na Váhy spolknu jako sklenici vody a vzhůru dolů do cíle. Včera tu byla RZ, dnes ne. Tak jedu na pohodu. Teď už není kam spěchat.

Cíl. Po osmi hodinách hotovo. Šedesát kilometrů, osm hodin. Prostě pěknej vejlet. Díky zevlování v poslední eRZetě, kde na mne Jenda najíždí minutu, končím z naší výpravy (tradičně) poslední v etapě i celkově. Jenda je přede mnou o 35 vteřin, Robert o parník, možná i dva.

Závěr

Sluší se poznamenat, že etapy na krátké měly cca 50 km, které jsme jezdili cca 7 až 8h. Je to smutné, ale je to tak. Dobrá zpráva je, že jsme všichni skončili v TOP 10 a za to to trápení určitě stálo :-).

Celkově je Trilogie za mě jeden z posledních závodů na který má smysl jezdit. Atmosféra, tratě, značení, občerstvovačky, zázemí vše je tak jak má být a těžko někde hledat srovnání nebo konkurenci. Letošní hlášky "Vodkaďsi" a "Plivni si na záda" s nami budou ještě dlouho. Takže jediný zásadní problém je fyzička. S tou to letos bylo docela špatné a zde je největší prostor pro zlepšení. Tady ani nové kolo nepomůže i když trochu by mohlo ne?

Tak zas za rok.